Jenom lockdowny virus nezastaví: Politici se předhánějí v zákazech, které nefungují

Sedmnáct tisíc sedm set čtyřiasedmdesát nově diagnostikovaných případů covidu-19. Toto číslo je historický denní rekord. Česko si na něj sáhlo 6. ledna. Toho dne přibylo do statistik nejvíce nově nakažených lidí. V následujících lednových dnech už šla čísla poměrně rychle dolů. „Opatření mají potenciál zabrat,“ liboval si 15. ledna na tiskové konferenci šéf Úřadu zdravotnických informací a statistik (ÚZIS) Ladislav Dušek. Je tomu ale skutečně tak? Skutečně byly příčinou poklesu restrikce zavedené 27. prosince?

Výzkumy se mýlí

Teorie, že to nejsou tvrdé lockdowny, co epidemii brzdí, totiž mezi vědci není tak marginální, jak by se ze zdejší veřejné diskuse mohlo zdát. Zřejmě nejvýraznější představitel této školy je profesorem lékařské fakulty na Stanfordově univerzitě a jedním z nejcitovanějších vědců současnosti, John Ioannidis.

Už samotný fakt, že jeho nejslavnější esej z roku 2005 nese název Proč je většina publikovaných výsledků výzkumů mylná, naznačuje, že se Ioannidis nespokojí jen s tím, že „něco nějak vypadá“. A tudíž nepřekvapí ani to, že právě tento vědec si položil tu nejpalčivější otázku dnešních dní. Opravdu jsme si jisti, že lockdowny jsou tím, co zpomaluje šíření infekce?

Ve své studii rozdělil opatření na tvrdá – tedy zákazy vycházení a uzavření celých odvětví a měkká – tedy například roušky, odstupy, zvýšená hygiena. Výsledek zní: Pokud započítáme efekt měkkých opatření, pak nelze říci, že by tvrdá opatření přinášela nějaký další efekt.

„Dokonce nachází příklady zemí, kde byl efekt tvrdých opatření právě opačný, a naopak mohl přispět ke zhoršení celkové situace,“ říká matematik Tomáš Fürst z Univerzity Palackého a zmiňuje často citovaný příklad uzavření škol, a tudíž vystavení seniorů pečujících o vnuky většímu riziku nákazy.

Tvrdá a ještě tvrdší