Co napadá Ondřeje Kobzu: V Praze jako na venkově
Až na to, že mi krachujou kavárny, tak si tento čas celkem užívám. Znovu jsem se zamiloval do Prahy. Abych ji doteď mohl milovat, musel jsem tak třetinu až polovinu času trávit na venkově. Abych se na ni zase mohl těšit. Teď však na venkov nejenom jezdit nesmím, ale ani nemusím.
Připadám si tu totiž jako na vesnici. Kamarádka letos naběžkovala asi sto kilometrů na Hvězdě. Já zase bydlím v centru a mohu se venčit se svým psem i po deváté večer. Jaké privilegium zažívat ty úkazy.
Doteď jsem bral Pražský hrad jako takového praotce všech našich hradů. Stál mimo všechny kategorie. Byl to hrad ve městě. Pohled na něj skoro odkudkoliv byl lemován dalšími stavbami. Teď si užívám ještě posledních pár dnů, než na keřích a stromech na Petříně vyraší listí. Ještě se dá pozorovat ten hrad skrze obrysy větví, šlahounů. Lovecký pes větří pachy, nikde nikdo, nezvyklé ticho, škrábání do kopce. Potká se jen jeden vousatý šourající se bezdomovec.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
