Turecko v roce 2050 může mocensky okupovat území Řecka, Kypru a dalších. Evropu to ale nezajímá
Mimo pozornost většiny českých medií se v oblasti Kavkazu odehrává zásadní geopolitický posun, který může z dlouhodobého hlediska ohrozit bezpečnost a zájmy Evropy.
Po vítězné válce turecko-azerbajdžanských sil (s podporou Izraele) proti arménské Náhorně-karabašské mezinárodně neuznané republice se začala formovat oficiální koalice Turecka, Ázerbájdžánu a Pákistánu, která může tureckému islamistickému režimu do budoucna umožnit získání jaderných zbraní. Tato koalice se staví nejen proti Evropě a Západu, ale zároveň se snaží rozvíjet ekonomické a vojenské vztahy s Čínou a oslabovat tak pozici Ruska, jak upozorňuje například viceprezident izraelské nevládní organizace MEMRI (Middle East Media Research Institute) Alberto M. Fernandez.
Dlouhodobým cílem tureckého islamisticko-fašistického režimu je vytvořit si takovou mocenskou pozici, aby mohl ještě agresivněji realizovat svou zahraniční politiku expanze svého vlivu a moci. Aby takovou pozici režim získal, je velice pravděpodobné, že může usilovat o získání jaderných zbraní hromadného ničení, které by mu poskytovaly odstrašující potenciální sílu vůči jeho protivníkům. Na příkladu americké invaze do Iráku (u kterého bylo zřejmé, že nemá potenciál masového nasazení zbraní hromadného ničení) a naopak opatrného přístupu USA k Íránu, Severní Koreji či Číně (kteří buď jaderné zbraně mají či se předpokládá, že by je mohli brzy mít) se turečtí islamisté přesvědčili, že vlastnictví jaderných zbraní je relativní zárukou silné mocenské pozice.
Jen dva spojenci Turecka měli či mají jaderné zbraně a jsou ochotni se o tuto technologii podělit i proti odporu USA, EU či Ruska – jsou jimi Izrael a Pákistán. A o jednoho z těchto spojenců Turecko v posledních letech přišlo – je jím Izrael. Byť stát Izrael je jedním z nejvěrnějších spojenců Ázerbájdžánu (po Turecku) a poskytuje ázerbájdžánské armádě ty nejmodernější zbraňové systémy, přesto je stále opatrný a nedůvěřivý vůči současné turecké vládě, která má silně protiizraelskou rétoriku. Je tedy nepravděpodobné, že by Izrael poskytl Ázerbájdžánu informace a technologie, které by mohly silně ohrozit Izrael, pokud by se dostaly do rukou jeho reálných i pravděpodobně budoucích nepřátel, tedy i Turecka. A tak je i nepravděpodobné, že by Izrael otevřeně vstoupil do jakéhokoliv otevřeného spojenectví s tureckými islamisty a poskytl jim jadernou technologii.
Turecký prezident Erdogan již v roce 2019 prohlásil: „Některé země mají rakety s jadernými hlavicemi, a to nejen s jednou nebo dvěma. Já bych ale rakety s jadernými hlavicemi neměl mít. To nepřijímám. V dnešním světě mezi rozvinutými zeměmi téměř neexistují země, které by neměly rakety s jadernými hlavicemi.“ Na snahu tureckého režimu získat jaderné zbraně upozorňuje ve své analýze i Tufail Ahmad z izraelské nevládní organizace MEMRI.
Pákistán ovšem takové „problémy“ nemá. Jedná se o chudou, ale jadernou technologií disponující zemi, která příliš nemá morální problém tuto technologii poskytnout svým spojencům. Turecký islamistický režim v posledních letech posílil vztahy a spolupráci s Pákistánem ve vojenské oblasti (dodávky zbraní a technologií) a obdobně jako Turecko i Pákistán se v posledních desetiletích odklání od svého těsného vztahu se Západem (hlavně USA). Dá se tedy očekávat, že toto stále těsnější spojenectví může vést i k tichému šíření jaderné technologie z Pákistánu do Turecka. Pákistán je zároveň stále více svázán s Čínou a jejími zájmy.
Další důležitou oblastí vzájemných vztahů Turecka, Ázerbájdžánu a Pákistánu je ekonomika. Ázerbájdžán má velké finanční příjmy z těžby ropy, za které nakupuje technologie a zbraně v Turecku a investuje v Pákistánu. Pro Turecko i Pákistán je tak Ázerbájdžán důležitým nezápadním investorem. V politické rovině je Ázerbájdžán také jednou ze zemí obydlených turkistickým obyvatelstvem, kterou by islamisticko-nacionalistický režim v Turecku rád trvale získal do svazku spolu s dalšími zeměmi s turkistickým obyvatelstvem z bývalého Sovětského svazu. Ovšem i turecký zbrojní průmysl má velké příjmy z prohlubující se spolupráce mezi trojúhelníkem Turecko – Ázerbájdžán – Pákistán a dá se očekávat, že tyto příjmy ještě porostou. Jen v současné době nakupuje Pákistán od Turecka například vrtulníky, vojenské lodě apod. Jen jedenjediný kontrakt má mít hodnotu desítek miliard českých korun.
Turecko je sice stále členem Severoatlantické aliance (NATO) a snaží se balancovat mezi USA a Ruskem a Čínou, ale mnozí představitelé tureckého režimu opakovaně dali najevo, že cílem tureckého režimu je vést válku proti Západu. Naposledy o tom hovořil v televizním vysílání panislámské televize al-Džazírá na počátku března vyslanec tureckého prezidenta Erdogana v Iráku Veysel Eroğlu. Ale turecký režim se neorientuje pouze na mocenský útok proti Západu. Zaměřuje se také na snahu expandovat směrem do oblasti vlivu Ruska, kdy hlásá ideu panturkistické jednoty s národy bývalého Sovětského svazu.
Chování a politika tureckého režimu tak začíná stále více ohrožovat nás v Evropě, a to nejen stále agresivnějším chováním Turecka k Řecku či Kypru, ale také snahou tureckého režimu získat pod svou kontrolu turecké a muslimské menšiny v Evropě a využívat je podobně, jako Adolf Hitler s nacisty využívali sudetské Němce v Československu.
Zároveň politika tureckého režimu vůči zemím bývalého Sovětského svazu či Africe a arabskému světu může vést k dalším občanským válkám, zhoršení bezpečnostní situace v těchto zemích a navazující migraci prchajících lidí do Evropy. Představa, že by se Turecko dostalo k jaderným zbraním, není také moc příjemná. Bohužel politika vedení EU a některých evropských zemí vůči narůstající turecké hrozbě spíše stále více připomíná appeasement západní Evropy k nacistickému Německu. Osobně se bojím, aby to nakonec s touto politikou EU nedopadlo úplně stejně, jako s politikou appeasementu k Hitlerovi.
Nakonec i uznávaný americký bezpečnostní expert George Friedman ve své knize „Příštích sto let“ předpokládá, že Turecko v roce 2050 může mocensky okupovat území Řecka, Kypru, ale i oblasti dnes patřící k Rusku či k arabskému světu. Nikoho asi nepřekvapí, že touto „americkou vizí“ se chlubí samotní turečtí islamisté ve své propagandě. Ale zatím se zdá, že Evropané tyto hrozby a rizika ze strany dnešního islamisticko-fašistického tureckého režimu spíš ignorují a tváří se, že neexistují.
