Blatný chce ministrovat nejdéle do voleb. Asi jako kdyby Jágr chtěl hrát nejdéle do sedmdesáti
Ministr zdravotnictví Jan Blatný se nechal slyšet, že jeho působení ve vládě skončí nejpozději podzimními volbami, protože je lékař a nechce zůstat v politice. U někoho, jehož zbývající čas v ministerské pracovně se s vysokou pravděpodobností počítá na dny, nanejvýš týdny, to působí na první pohled směšně. Na druhý pohled má však Blatného ufonství i velmi vážné důsledky – třeba ten, že ho (nejen) plno podřízených v úřadu nebere vážně a snaží se jen nějak přežít, než přijde někdo jiný.
Absurdního vyjádření se Blatný dopustil v televizi Prima, když odpovídal na dotaz, jak vidí své další působení v politice. „Do voleb, když všechno půjde dobře. Po žních k Turkovi. Po volbách budu dělat doktora, já jsem doktor. Nechci do žádné strany, nechci ani zůstat v politice,“ reagoval rádoby s humorem a nadhledem.
Ponechme stranou, že Blatný je ministrem menšinové vlády ANO a ČSSD, přičemž první z obou stran nemá zdaleka jisté, že se bude po volbách znovu podílet na sestavování kabinetu, a druhá se dokonce dlouhodobě potácí jen těsně nad hranicí pro vstup do sněmovny. I kdyby se stal zázrak a na podzim vznikla vláda na stejném půdorysu, byla by nynější Blatného slova stále stejně „na hlavičku“. Asi jako kdyby Jaromír Jágr řekl, že s aktivní hráčskou kariérou skončí nejpozději v sedmdesáti – v obou případech by byl vyřčený časový horizont úplně mimo. Na rozdíl od Blatného je ale Jágr soudný.
Funkce ministra zdravotnictví je dlouhodobě nejrizikovějším vládním postem. Od vzniku České republiky se ještě nestalo, že by ministr zdravotnictví odsloužil celý čtyřletý mandát. V posledním roce jde pak kvůli koronakrizi o ještě mnohem sebevražednější misi, Blatný je za tu dobu už třetím ministrem v pořadí. A téměř jistě ne posledním – premiér Babiš ho už pár týdnů veřejně peskuje, posílá mu (dříve prakticky nevídané) vytýkací dopisy, každou chvíli promluví někdo, koho se premiér snažil na Blatného post zlanařit, prezident Zeman na jeho výměnu tlačí zcela nepokrytě. Když byl Babiš naposledy dotazován na případné personální změny v sestavě, řekl, že je „v březnu neplánuje“. Březen končí zítra.
Šance, že by Blatný vydržel v úřadu ještě dalších dlouhých šest měsíců do říjnových voleb, je zcela mizivá. Vzhledem k tomu, že do doby jeho ministrování spadají jak podzimní tak jarní vlna epidemie (už přes 26 tisíc mrtvých), přičemž on sám nepřišel s ničím jiným než s nekonečným uzavíráním společnosti (navíc populisticky a fatálně uvolněným před vánočními svátky), těžko bude jeho odchod někdo oplakávat.
Čekání, až dá premiér Blatnému ránu z milosti (či spíš až sežene někoho, kdo bude ochotný šéfa resortu vystřídat), má ovšem bohužel devastační důsledky na chod celého ministerstva – mnozí státní úředníci jsou i v dobách klidu pověstní svou „survival strategy“ opírající se o přesvědčení, že „ministři odcházejí, ale úředník zůstává“. Ve chvíli, kdy je ve vzduchu střídání ve vedení, u nich tento pud dál významně posiluje a místo úsilí s čímkoliv pracovním pohnout, cokoliv posunout, změnit, přichází jen základní snaha přežít na své židli. Marné úsilí sehnat alespoň trochu důstojného šéfa komunikace, které Blatnému trvá už několik měsíců, je pak jedním z mnoha příkladů, že přivést na ministerstvo nové schopné lidi je v takové atmosféře prakticky nemožné.
Že je to vše mimořádně špatná zpráva pro nás všechny, protože ministerstvo zdravotnictví by mělo být naopak klíčovou institucí při řízení boje s pandemií, není snad ani třeba dodávat.
