Jak jsem potkal Kellnera: O jednom neplánovaném setkání koncem listopadu 2020
Seděl u okna, s výhledem na louku, jejíž tráva byla polehlá od prvního podzimního sněhu. V hospodě bylo večerní přítmí, oprýskaný lak na dřevěném táflování odrážel světlo ze svíček, začazených petrolejek a z ohně v krbu, který stále zhasínal, protože dřevo nebylo řádně proschlé.
Mladý polský hostinský se oheň stále snažil rozfoukat. Marně a pořád marně. Muž u stolu u okna pozoroval scénu a pak do ztichlého prostoru řekl: „Když se dřevo pořádně nepřipraví a nesrovná do hrání, ale jen nahází na hromadu, tak nevyschne.“
Tvář mi byla povědomá, ale jistý jsem si nebyl, protože horská chata Górzystów na polské straně Velké Jizerské louky nemá elektřinu a svíčky lidskou tvář zjemňují a činí ji mladší. Moji dva teriéři leželi na zemi, znavení po dlouhém pochodu po hřebenech, a odpočívali.
Cestovní velikost
Naklonil se k psům a zeptal se: „ Co je to za plemena?“ – „To je Kašpar, border teriér, a tohle Nessie, fenka Jack Russell teriéra,“ odpověděl jsem Petru Kellnerovi, kterého jsem rozpoznal právě díky sehnutí k mým psům. „Líbí se mi. Mají cestovní velikost, a přitom to nejsou gaučáci,“ řekl a pak jsme se u piva, v prohřáté chatě, bavili o tom, proč nás polská strana Jizerských hor přitahuje více než česká. Pro její přirozeně chaotickou divokost, hlubší opuštěnost, pro mohutnější stromy a pro jemné předivo neznačených cest, kde lze chodit celý den a nepotkáte člověka.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
