Za psa neručí jen jeho majitel. Zodpovědnost má každý, kdo se o zvíře stará. Odškodnění může jít do milionů
Útoky psů na člověka nebo jiného psa bohužel nejsou ničím výjimečným. Kdo všechno za způsobenou újmu odpovídá a jaké může mít nezvládnutí psa následky, se dozvíte v následujícím článku.
Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepší přítel člověka, a proto bezpochyby patří mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky. Jeho pořízení s sebou nepřináší pouze radost, ale i celou řadu povinností. Mezi ně patří i povinnost zajistit, aby nový pes nezpůsobil někomu škodu nebo újmu na zdraví. Tato povinnost platí pro majitele jakéhokoliv psího plemene a dokonce pro vlastníky všech zvířat. Příklady z praxe ukazují, že pudl, beran nebo kůzle mohou být stejně tak nebezpeční jako pitbulteriér.
Případ dítěte pokousaného psem na Petříně vyvolal ve společnosti emoce a opět upozornil na to, jak mohou být některá zvířata nebezpečná. Čtyřletý chlapec skončil s vážnými poraněními v nemocnici, musel být operován a uveden do umělého spánku. Muž venčící psa po útoku neposkytl zraněnému dítěti pomoc, ani nepočkal na příjezd složek záchranného integrovaného systému. Z místa odešel. Následující den se dostavil na služebnu, kde policistům na svou obranu sdělil, že není majitelem psa a že ho pouze venčil. Je taková obrana právně možná?
Zvířata jsou smysly nadaní živí tvorové. Jejich chování je často impulzivní, nevypočitatelné a nepředvídatelné. Když se rozhodneme o jakékoliv zvíře starat, vědomě vystavujeme své okolí nebezpečí. Může se jednat jak o zvířata domácí či hospodářská, tak exotická.
Náhrada škody se může vyšplhat do milionů
Když zvíře způsobí škodu nebo újmu, zaplatí za ni zpravidla jeho vlastník. Nezáleží, zda se zvíře nachází ve společném jmění manželů nebo ve spoluvlastnictví. Společně a nerozdílně škodu nahradí i osoba, které bylo zvíře svěřeno nebo která ho jinak používá. V případě psů se má na mysli především někdo, komu vlastník zvíře předá za účelem vyvenčení nebo opatrování po dobu jeho dovolené. Nezáleží tedy na tom, zda taková osoba psa vlastní nebo „pouze“ venčí, za škodu i způsobenou újmu odpovídá.
Tato právní úprava posiluje pozici poškozeného. Bylo by pro něj jinak velmi obtížné, aby zjistil skutečného vlastníka, a proto se může domáhat škody i po osobě, které měla mít zvíře v kritický okamžik pod dohledem.
Vlastník i osoba, které bylo zvíře svěřeno, musí škodu i újmu nahradit i v případě, že by jim zvíře uteklo nebo se zatoulalo. Občanský zákoník stanoví dvě výjimky. První se týká domácích zvířat sloužících vlastníku k výdělečné činnosti nebo k obživě (např. kráva), anebo zvířat sloužících jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením (např. vodicí pes). Druhá dopadá na případy, kdy zvíře vlastníkovi nebo osobě, které bylo svěřeno, někdo ukradl.
Obrana muže spočívající v tom, že psa pouze venčil, je nerozhodná. Zároveň není z dostupných informací patrné, že by se na tento případ vztahovala nějaká výše uvedená výjimka. Muž proto pravděpodobně bude muset dítěti zaplatit náhradu újmy. Byť je popsaná právní úprava poměrně přísná, považuji ji za vhodnou. Bylo by vůči poškozenému nespravedlivé, aby se jediný člověk, kterého může se zvířetem spojovat, mohl zbavit odpovědnosti tvrzením, že zvíře nebylo jeho. Své odpovědnosti si musí být vědomi nejen vlastníci zvířat, ale kdokoliv, kdo se rozhodne převzít na sebe péči o tato zvířata.
Rovněž považuji za vhodné upozornit, že pes nemusí zranit pouze člověka nebo mu způsobit majetkovou škodu, ale může pokousat také jiného psa, resp. jiné zvíře. I náklady na jeho léčení se mohou vyšplhat do závratných částek. Hradí se všechny účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete, i kdyby podstatně převýšily jeho cenu.
Při každém útoku psa na člověka se musí zvážit míra jeho podílu na způsobené újmě. Pakliže zvíře provokoval, dráždil nebo se k němu bez dovolení přiblížil a vylekal ho, ačkoliv viděl, že nemá například nasazený náhubek, zohlední se taková skutečnost při stanovení rozsahu nahrazované újmy. Náhrada potom bude snížena.
Způsobení újmy se zdaleka netýká pouze velkých nebo bojových psů. Nejvyšší soud například rozhodoval případ ženy, jejíž pudl vnikl na vozovku a způsobil dopravní nehodu motocyklisty. Stejně tak se objevily případy napadení beranem nebo kůzletem.
Porušením povinnosti nasadit psovi náhubek nebo ho mít na vodítku lze spáchat přestupek
Obce mohou v samostatné působnosti stanovit vyhláškou povinnosti pejskařům. Mohou jim uložit, aby měl pes na veřejném prostranství nasazený náhubek nebo aby volně nepobíhal, tj. aby byl na vodítku. Porušením vyhlášky se pejskař dopouští přestupku a může mu za něj být uložena pokuta.
Za přestupek se považuje i situace, kdy pes ublíží na zdraví jinému člověku. Rozdíl od trestného činu spočívá v druhu, rozsahu a vážnosti zranění. Stejně tak se přestupku dopustí každý, kdo nezajistí, aby jím chované zvíře nezranilo ani neusmrtilo zvíře jiného chovatele, nebo neučiní opatření proti jeho úniku.
Ani v případě spáchání přestupku není rozhodné, zda se jedná o majitele zvířete či nikoliv. Důležité je, kdo měl psa u sebe a převzal za něj odpovědnost.
Při nezvládnutí psa může dojít ke spáchání trestného činu
Zvažujeme-li možnost spáchání trestného činu, pokud zvíře někomu způsobí vážnější zranění, lze rozlišovat dvě základní situace. Při první použije pachatel psa úmyslně jako zbraň. Může se tak dopustit trestného činu ublížení na zdraví, těžkého ublížení na zdraví nebo dokonce vraždy. Nejvyšší soud v minulosti rozhodoval případ muže, který dal svému psovi pokyn „trhej“ a ten pak pokousal policistu. Spáchal tím trestný čin útoku na veřejného činitele.
Druhou skupinu případů tvoří situace, kdy někdo neučiní dostatečná opatření proti zranění člověka nebo způsobení škody psem. Typicky mu umožní volný pohyb nebo neudržuje oplocení a pes uteče. Při naplnění dalších předpokladů vyžadovaných trestním zákoníkem se taková osoba může dopustit trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti, těžkého ublížení z nedbalosti nebo usmrcení z nedbalosti.
Stejně jako v případě přestupku, i u trestného činu platí, že jeho pachatelem nemusí být vždy majitel psa. Stane se jím jakákoliv osoba, která úmyslně použila psa jako zbraň nebo která porušila svou povinnost zabezpečit psa tak, aby někomu nebyla způsobena újma na zdraví.
Pokud dojde k pokousání psem a osoba, která ho má na starosti, neposkytne první pomoc, může se dopustit trestného činu neposkytnutí pomoci.
Omezení chovu bojových plemen a další řešení útoků psů na lidi
V minulosti se v České republice objevily neúspěšné snahy o legislativní omezení možnosti pořídit si plemeno, které se obecně považuje za nebezpečné nebo bojové. Mám za to, že takovou úpravu nepotřebujeme. Spíše než ke kýženému výsledku by vedla ke vzniku černého trhu, růstu počtu opuštěných psů a problémům při cestování se zvířetem přes hranice.
Za mnohem vhodnější považuji aktivní předcházení škodám ze strany obcí i samotných pejskařů. Musíme si totiž uvědomit, že jakýkoliv pes může být nebezpečný, nejsou-li dodržena preventivní opatření. Obce by měly častěji využívat své pravomoci stanovit pejskařům povinnost nasadit jejich psovi náhubek a mít ho na vodítku a současně stanovené povinnosti vynucovat. Majitelům psů s dokončeným základním výcvikem poslušnosti by mohly po určitou dobu odpustit poplatky za psa a tím je motivovat k absolvování tréninku. Majitelé sami mohou plnit prevenční povinnost skrze využívání vodítka, náhubku a sjednání pojištění, které by krylo újmu způsobenou jejich psem.
Autor je zástupcem šéfredaktorky mediální platformy Právo21, která přibližuje právo jednoduchým a srozumitelným způsobem na webu www.pravo21.cz.
