Slova Václava Havla o husákovské realitě sedmdesátých let by stálo za to oprášit. Naší společností se šíří i jiná nákaza nežli ta covidová.
Dosah situace vyvolané pandemií už dávno přerostl epidemiologický či zdravotnický rozměr. Ani společenský dopad, který covid a zejména následná vládní opatření vyvolávají, nelze redukovat jen na otázky spojené s ekonomickými škodami. Pandemie takovéhoto rozsahu je, ať chceme nebo nechceme, vždy i problém politický. Nejde jen o to, že pravděpodobně otřese pozicemi mocných nebo že hrozí destruovat důvěru k solidaritě uvnitř Evropy. To, jaké prostředky vláda v boji s covidem volí, má bytostně politickou povahu a politické důsledky. S trochou nadsázky by šlo říct, že zase jednou zažíváme normalizaci, a bohužel se zdá, že na duši národa může zanechat jizvy ne nepodobné tomu, co napáchal Husákův režim. Zdá se to přehnané a paralela násilná? Jen na první pohled.
Jestli pudeš…
V důsledku nezvládnuté podzimní vlny se dnešní mocní z bezradnosti uchylují k nepřehledné spleti příkazů, zákazů, nařízení a povinností, které uvalují na občany – zejména na podnikatele a zaměstnavatele – pod pohrůžkou výstražné či tvrdší represe. Kdybychom chtěli být jízliví, stát se v kulturnosti prostředků, které volí, příliš neliší od poslaneckého popírače proslaveného replikou: „Jestli tady pudeš, dostaneš flákanec.“ Jako by vůdčím principem při tvorbě vládní proticovidové politiky byla nedůvěra k občanům a jejich soudnosti. Stát a jeho úřady víceméně automaticky předpokládají, že neposlušná většina se bude snažit všechna opatření nerespektovat a obejít. V zoufalé snaze tomuto „krizovému vývoji“ zabráni vykolíkovala nám úzký koridor života skrze fascikly čestných prohlášení, omezení a více či méně absurdních direktiv vymezujících i pohyb po lese. Chová se jako dozorce, který na straně občana předpokládá neposlušný a nezvladatelný element.
Jaký to rozdíl oproti první jarní vlně, která měla v našich zemích zcela opačný výsledek, nežli ta v roce 2021. Snad se od té doby změnil virus, ale nelžeme si – nejen on. Změnila se naše společnost. Zmizela vůle aktivně se podílet na zvládnutí epidemie například šitím roušek. Může za to únava obyvatel, jak by chtěli mnozí vládní představitelé alibisticky tvrdit?
Z některých vyjádření mocných to opravdu vypadá, jako by jim válku s covidem prohrával špatný národ. Tento směr úvah však poodhaluje zrůdnost ukrytou uvnitř filozofie, podle jejíhož ducha se naše vláda pokouší epidemii krotit. Establishment jako by zapomněl, že lidé se na rozdíl od viru nechovají tak, aby šlo jejich jednání nasimulovat jako matematický model v laboratorních podmínkách. To všechno, co prožíváme, se děje v reálném životě plném autenticky jednajících a smýšlejících bytostí. Nepočítat přitom s lidskou jedinečností včetně fenoménu lidské svobody je fatální chybou, která se odráží na ztrátách životů na přelomu roku.
Nečestná čestná prohlášení
Zatímco pozitivně vedená kampaň má šanci vyvolat ve většině populace zodpovědný a rozumný přístup a snahu aktivně se chránit a podílet na řešení epidemie, tak opačný přístup – tedy nedůvěra a snaha sešněrovat centrálními nařízeními život v zemi vede přesně k opačnému efektu: Občan svázaný zákazy omezujícimi nejelementárnější životní potřeby, jako je potřeba čistého vzduchu, kontakt s rodinou či základní obživa, je dříve či později nucen hledat skuliny a obcházet platné předpisy. Tato nutnost přitom nepramení z kverulantské povahy většiny občanů, ale ze skutečné nevyhnutelnosti, neboť spletitost života s sebou přináší tolik neočekávaných situací, že žádný aparát nemůže být schopen začlenit je do seznamu různých výjimek.
A tak už snad nikdo z nás nezná nikoho, kdo by nic neporušoval. Nečestná čestná prohlášení se stávají normou, v šuplících se válejí nepoužité, ale vykazované a proplácené samotesty, na nástěnkách firem přibývají podpisy pod fiktivními výsledky testů, které nikdy nikdo neprovedl, lidé se absurditě doby brání humorem zesměšňujícím boj s pandemií, takže kvůli válce s všudypřítomnou byrokracií a dozorem se v mezilidském prostoru vytrácí povědomí o podstatě toho, co se děje – tedy o tom, že nedaleko od nás v utrpení umírají nevinní lidé.
Pospolitost přestává existovat
Zoufalství vlády, které se situace vymyká z rukou, je z lidského hlediska zcela pochopitelné. Nepřipravenost na události, které přišly, rovněž. Ale omlouvat represivní politiku obavou z nedisciplinovanosti občanů a jejich snahou vše obcházet, to je zcela scestné. Vždyť výsledek je dost možná právě opačný. Čím více nařízení, zákazů, prohlášení a výkazů, tím více se obchází, lže a švejkuje – a to bez nutnosti být nějak zvlášť rafinovaný. A to má vliv nejen na katastrofální výsledky pandemie v Čechách, ale především na duši národa. Podvádět a lhát se stává normou.
Zvykáme si nebrat stát vážně. Učíme se žít ve falešné realitě, kdy se na jedné straně formálně pohybujeme na půdě legality, ale realita je přitom zcela jiná. Podobně jako občané totalitních režimů hrajeme hru na řád a pořádek, který budí dojem stability, ale pomyslná budova naší společnosti stojí na hliněných nohou, které se kdykoliv mohou zřítit. Pouto mezi občanem a státem přestává existovat. Jde pouze o předstíraný akt, ale ve skutečnosti si jednotlivci vytvářejí ostrůvky svobody, kam jim stát nemůže. Společnost či lépe řečeno pospolitost v pravém slova smyslu přestává existovat. Problém už zasahuje i děti, jejichž online výuka se často navenek snaží udržet zdání, že vše pokračuje v normálních kolejích. Děti někde dokonce píší testy a dostávají známky. Učitelé však vědí, že odpovědi jen opisují ze sešitů otevřených vedle počítačů a učí se tak té podivné komedii, v níž nic není doopravdy. Provizorium se nepřiznává. Moc, která ztrácí skutečnou důvěru, potřebuje alespoň iluzi, že každodenní život i nadále řídí a navzdory „krizovému vývoji úspěšně normalizuje“.
Svět zdání
Jsme svědky, jak stále bezmocnější stát deleguje odpovědnost na krajskou samosprávu, na zaměstnavatele i na ředitele škol, kteří musí denodenně čelit protichůdným názorům rodičů, které pramení z jejich zcela odlišné situace. Některých se krize nedotýká, jiné likviduje. Mnohdy se přitom zdá, že neadresná pomoc státu neputuje k těm nejzranitelnějším. Takže nakonec se zpřetrhává nejen pouto mezi občanem a státem, ale i mezi lidmi. Mizí sounáležitost, protože situace žene jednotlivce do extrémně diametrálních situací, které nakonec rozvrací poslední zbytky pospolitosti mezi námi. Naše země jako by se proměnila v reklamu na špatně pochopené principy levicové politiky, jejímž řídícím principem není solidarita, ale všudypřítomná ruka státu.
Co z toho zmizí s covidem a na co všechno si potichu zvykneme a stane se normou, která ovládne myšlení státních byrokratů? A do jaké míry si zvykneme dodržovat pravidla nastavená státem jen formálně, ale v reálném životě vytvářet stínové a nezávislé strukrury? Už zase „dodržujeme zákony coby alibi“, vytváříme „svět zdání“, který se odlišuje od „reality života“ a zakládá náš rozdvojený život v „paralelních strukturách“. Tyto a další pojmy, o kterých píše Václav Havel ve slavné eseji Moc bezmocných z roku 1978, nabývají staronových významů.
Námitkám, že protiepidemická opatření jsou potřeba, nelze nic vytknout. Otázka ale nezní, zda konat, či ne. Ale zatímco z pohledu epidemiologa a státních plánovačů je důležité jen JAK, z pohledu jednotlivce je také důležité PROČ. Autentické myšlení a ohleduplnost vůči druhým je přitom principem, který má šanci obstát, na rozdíl od formálně dodržovaných nařízení na jedné straně a na druhé straně nutnosti si od nich ulevit, když se velký bratr nedívá. Dělají to ostatně i představitelé “stran a státu“, a to ne jen podle logiky otřepaného hesla „káže vodu, pije víno“, ale kvůli čemusi, čemu se ve společnosti založené na klamu nelze vyhnout: I aktivní špičky žijí s vědomím neartikulované kritičnosti vůči praktikované politice, takže nakonec (třeba den po svém odvolání z ministerských pozic) nešetří kritikou a distancují se od svých vlastních včerejších soudruhů.
Je až děsivé, že pokud naši realitu zobecníme a odhlédneme od dobového politického slovníku, začíná naše přítomnost rok po invazi covidu připomínat atmosféru normalizační éry, z níž se náš národ morálně vzpamatovává dodnes. Dalo by se citovat z dopisu Václava Havla Gustávu Husákovi. „Bylo dosaženo pořádku. Za cenu /…/ zpustnutí života. Bylo dosaženo vnější konsolidace. Za cenu duchovní a mravní krize společnosti.“ Čeká nás ještě dlouhé odcházení normalizačního ducha?
Autor je dramatik a publicista
