Vladimír Pikora: Česko jako Stanfordský experiment. Vláda degeneruje a snaží se nás převychovat
Mám pro vás návrh: Mrkněte na film Stanfordský vězeňský experiment. Film popisuje jeden z nejkontroverznějších psychologických experimentů v dějinách. Předem vybraní dobrovolníci byli náhodně rozděleni na vězně a dozorce a simulovali klasické vězení. Během sledování filmu si dost možná uvědomíte, že i my žijeme v takovém experimentu. I nás skupina „dozorců“ zavřela a zkoumá, co všechno vydržíme.
Na experimentu bylo zajímavé, že všichni účastníci byli psychicky vyrovnaní jedinci a experiment dělali jen pro peníze. Někdo by mohl čekat, že vše odfláknou, vezmou si peníze a půjdou domů. Jenže brzo se ukázalo, že novopečeným dozorcům se jejich moc zalíbila. Začali si buzeraci svých „vězňů“ užívat. Pozoruhodné bylo i to, jak někteří vězni na tuto hru rychle přistoupili a ve vidině nějaké výhody začali s dozorci ochotně spolupracovat proti svým kolegům vězňům.
Experiment se tím rychle zvrtnul. Přihlížející experti začali vedoucímu experimentu doporučovat, aby jej ihned ukončil. Ten však dostal na projekt peníze a potřeboval pokračovat.
Sami dozorci byli překvapeni, co vše si mohli dovolit. Neustále posouvali hranice možného a ono to šlo. Situace jim to dovolila. Dělali věci, o kterých si dříve mysleli, že by je nikdy neudělali. Vše se nakonec zcela zvrhlo a experiment musel být kvůli nedodržování základních práv ukončen.
Stanfordský experiment nicméně vešel do dějin psychologie a prokázal, že pokud „civilizovaná“ skupina lidí získá nekontrolovanou moc, může se neuvěřitelně snadno proměnit v bandu sadistů. Jen velmi málo lidí je natolik psychicky silných, aby tomuto lákadlu odolalo. Dokonce i lidé, kteří by to sami do sebe dříve neřekli, se za těchto okolností najednou také projeví ke svému překvapení jako tyrani.
Nežijeme ale v něčem podobném?
To, co se původně zdálo jako nemyslitelné, je dnes realitou. Ve filmu dozorci vězně ponižují a vysvětlují jim, jak jsou špatní a že je třeba je převychovat, ačkoli nikdy nic neprovedli.
Neděje se nám to samé? Není to tak dávno, co nám jeden ministr skrze média vzkazoval, že jestli budeme chodit na Náplavku, zase nám zavřou školy. A to říkal v době, kdy školy ještě ani nebyly otevřené. Takže někde na Moravě budou trpět za pražskou Náplavku? To je taková oblíbená metoda ovládání davu. I v experimentu vězni trpěli za přestupky jiných, aby si to s nimi potom vypořádali, čímž utužovali moc dozorců.
Zdá se, že se někteří politici a jejich poskokové opili mocí. Najednou mají pocit, že rozhodují o našich životech, o našem bytí či nebytí, a vyhrožují nám jak malým smradům. Epidemiolog Maďar je v tom mistr, do médií prohlásil, že na některé lidi prostě nic jiného než zákazy nezabírá. Možná z něj udělají našeho vrchního vychovatele. Dají mu na ten nezodpovědný dobytek do ruky bičík a bude dokonalý.
Podobně jako ve filmu, kde musí vězni nesmyslně opakovat svá čísla, i my musíme dělat řadu nesmyslů, které nemají logiku. Zdá se taky, že u části populace se navíc objevuje něco jako stockholmský syndrom, když své věznitele ještě obhajují a tvrdí, že to je nutné. A když někdo tyto nesmysly náhodnou nedělá v dostatečné míře, udají ho represivním složkám.
Kolikrát jsme v posledním měsíci četli, jak policie zasahovala proti lidem nedodržujícím všechny zákazy a příkazy? Právě tyto tiché, vystrašené a spolupracující ovce drží u moci každou diktaturu.
Není diktatury bez propagandy
Ve filmu se část vězňů pokusila vzbouřit a někteří dokonce utekli. I u nás někteří – kupříkladu medializované modelky – utekly do tepla. Hned se do nich média pustila, jako by porušily zákon. A porušily něco? Ne, naopak se ukázalo, že to stát porušil zákon. Soud totiž rozhodl, že stát nesmí požadovat po lidech test k tomu, aby se směli vrátit do vlasti.
A kolik o tomto státním porušení zákona média psala a kolik toho psala o chuděrách, které si dovolily odjet do ciziny? Ano, nejen ovce, ale i média drží svou propagandou každou diktaturu u moci. Rozhněvané masy spílaly na sociálních sítích modelkám, podobně jako kdysi masy žádaly trest smrti pro Miladu Horákovou. Tehdy i dnes měli lidé hlavu vymytou propagandou. Mnoho lidí se proto dnes bojí říct veřejně svůj názor, stejně jako v padesátých letech. Ale mlčení znamená souhlas. Díky němu šikana pokračuje.
Mnoha lidem se stávající situace zamlouvá. Nebude se jim chtít vracet zpět k normálu. Mně se ovšem nezamlouvá. Ukradla mi rok normálního života. Předpokládám, že až se zlepší počasí, i pandemická situace se zlepší sama od sebe, bez ohledu na to, jak jsme šikanováni. Jenomže co bude pak? Co když se stejná šikana vrátí zase na podzim? Necháme dál politiky a jejich podržtašky, aby nám vyhrožovali jako malým smradům? Když se neozveme, udělají to zas. A když to neudělají tito politici, udělají to nějací jiní. Hranice možného a nemožného se nebezpečně posunula.
