Jan Studnička: Po vakcíně mám následky. Doufám, že trvalé
Za ten rok, který jsme strávili v karanténách a bez profesionálně namíchaného ginu s tonikem, jsme se jako společnost propadli do hluboké deprese. Tak dlouho jsme se báli, že budeme pozitivní na covid, až jsme přestali být pozitivní tak nějak obecně. Na oba problémy naštěstí už existuje vakcína.
Ve společensky angažovaných románech, které chtějí kritizovat společnost nebo kapitalismus, se často opakuje jeden a ten samý výjev nebo myšlenka. Je to ten nikdy nekončící závod člověka uvězněného v systému. Z domova do práce, z práce domů načerpat síly na další den v práci. Pořád dokola. A přestože by vám tahle antisystémová díla tvrdila, že to myslí doslovně, teprve během minulého roku jsme se doopravdy ocitli v téhle nekonečné smyčce.
Temné hlubiny lockdownu
Je to už přes rok, co jsme uvězněni v nějakých třech lokacích. Vlastní byt, práce a možná rodiče. Kromě bydliště všude nosíte masku. Snad poprvé v historii ne metaforicky, ale zcela doslovně. S nástupem koronavirové pandemie se kapitalistická noční můra vyplnila beze zbytku a my jsme měli možnost uvědomit si, jak je důležité chodit po večerech a o víkendech do muzeí, hospod, na otravné školní besídky, kde kromě našich vlastních dětí není nic zajímavého, a na firemní teambuildingy, na něž všichni kromě HR manažerky tolik nadáváme. Měli jsme možnost uvědomit si, jak je sociální distanc nezdravý.
Ostatně, jak říká komik Joe Rogan, i když jste zavření ve vězení s vrahy, násilníky, teroristy a sexuálními predátory, to nejhorší, co vám může stráž udělat, je dát vás na samotku. Takhle moc potřebujeme kontakt s jinými lidmi. A teprve teď jsme to jako druh začali plně chápat.
Samozřejmě se někteří z nás izolovali víc než jiní, spousta z nás v podstatě jen seděla doma. Například moje nekonečná smyčka se po většinu roku stáhla na gauč v obýváku a „kancelář” v druhé části obýváku. Rozdíl mezi osobním životem a prací se v podstatě zmenšil na to, jak se jmenuje dokument, do kterého zrovna datlím. A upřímně, sledovat v téhle situaci, jak si vysoce postavený lampasák-politik chodí na pivko do baru, případně na fotbal a pak si stěžuje, „že on teda asi nemůže nikam nebo co”, působilo, jako bych se ocitnul v nějaké sofistikované verzi digitálního pekla.
To je možná jeden z nejhorších lockdownových aspektů. Média. Zprostředkovaná interakce s lidmi. Protože ze své podstaty do vás média cpou to nejhorší, co se kolem nás děje. Ono to samozřejmě má svůj základ v tom, že naše vláda se skládá výhradně z šašků nebo zločinců, ideálně z kombinace obého a že dobrých zpráv je tak nějak obecně pomálu… ale běžně vám tohle vynahrazuje právě ten lidský kontakt.
Ne v práci, ne doma, ne v rodině. Ne lidé, kterým se jejich osobní smyčka pravidelně protíná s tou vaší, takže vás apriori serou a vy serete je. Náhodný kontakt s cizími lidmi. Chápete, civilizace.
Ofenzivně pozitivní
Já mám vrozenou srdeční vadu. Není to nic extra závažného, abych použil přesnou formulaci, je to středně závažné. Důsledků je hned několik, zaprvé nemůžu kokain, zadruhé nemůžu dělat vrcholový sport, což je tedy pro nás všechny národní tragédie, zatřetí jsem ohrožená skupina.
To je důvod, proč byl můj osobní covidový očistec tak klaustrofobní a proč jsem se taky dostal k vakcíně dříve, než bych se k ní dostal jako profesionální atlet, kterým bych se bezpochyby stal, nebýt jedné nedomykavé chlopně. Dnešního rána jsem navštívil pražské očkovací centrum v ulici Pod Rapidem a byl to… téměř spirituální zážitek.
V základech totiž očkovací centrum připomíná všechno, co byste čekali od narychlo vybudovaného zařízení z amerických filmů. Důmyslně poskládané buňky, lidi v respirátorech, vykřikující sestry, očkování… chybí jen helikoptéry a ozbrojení vojáci, kteří odrážejí útoky zombíků. Ale mezi těmihle hollywoodsky archetypálními komponenty bylo všechno tak české, jak jen byste si mohli přát.
Čistá radost z komunikace
Na zavolání: „Je tady ještě někdo přihlášen na devět padesát?” zvedl ruku chlápek v montérkách a zahlaholil. „Tady, paninko!” V odpočívárně si dvě postarší dámy navzájem radily, co zakroužkovat v Kaufland letáku. Muž, který vylezl ze sousední očkovací buňky současně se mnou, mi věnoval pobavený pohled a řekl: „Tak teď dva dny bez piva, co?” Dokonce jsem slyšel anekdotu, zatímco jsem v odpočívárně čekal, jestli mě nesloží nečekaná alergická reakce. Byla to anekdota ofenzivní vůči asi čtyřem minoritám najednou, ale byla řečena na veřejnosti a z čisté radosti z komunikace. A viděl jsem usmívající se doktory, referentky se smyslem pro humor, modré anděly, kteří ochotně pomáhají všem lidem v dosahu, viděl jsem cizí lidi, kteří se pokoušejí si zároveň držet dveře a zároveň dodržovat rozestupy. Viděl jsem tam spoustu hezkých věcí.
V temných hlubinách lockdownu je snadné propadnout depresivnímu přesvědčení, že se náš národ skládá výhradně z kolaborantů, z toxických hráčů Call of Duty a lidí, co věří, že anglická královna je ještěr. Ale není to tak, jsme prostě deset milionů pohodových lidí, kteří občas volí jako kreténi. Stejně jako všude jinde na světě.
V očkovacím centru jsem nedostal zárodky protilátek jen proti koronaviru, ale i proti skepsi, která mě svírala poslední rok. Společně s bolavou rukou a mírnou únavou jsem si navíc odnesl i znovu probuzenou víru v lidi a společnost. Moje přítelkyně se domnívá, že mě můj nebetyčný optimismus přejde ve chvíli, kdy začnu v létě jezdit sockou se spoluobčany, kteří šetří na deodorantech, ale v záchvatu rozjařené geniality jsem jí odvětil, že aspoň unosím všechny ty roušky, co nepoužité leží v šuplíku.
Očkování je důležité nejen kvůli svému výsledku, ale kvůli samotnému aktu. Nechte se píchnout, třeba vám zdravotníci taky střelí do žíly i vakcínu proti pesimismu.
