Vladimír Pikora: Podnikatelé musí začít chránit své majetky, levice si na ně už brousí zuby
Poslední rok změnil úplně vše. Změnil i naše myšlení. Po koronaviru vidíme, jak je život křehký a že to, co léta platilo, už platit nemusí. I ta sebevětší blbost včetně zákazu zpěvu se může z nesmyslu stát realitou. Řada lidí proto přemýšlí o budoucnosti jinak než dříve.
Bohatší lidé začínají chápat, že si musí svůj majetek nějak ochránit. Potřebují se pojistit před radikální změnou politického systému, před vysokou inflací i nepředvídatelnou smrtí. Tady nepomůže pojišťovna, ale někdo, kdo se o majetek postará jako řádný hospodář a zabrání neekonomickému dělení.
Po celé Evropě nyní proto jako houby po dešti vznikají různé trusty, rodinné nadace či svěřenské fondy. Jen u nás jsme opět trochu vedle. Kvůli některým politikům mají u nás svěřenské fondy nádech něčeho podezřelého. Ve světě je to přitom běžný nástroj řízení rodinných majetků.
Trusty a rodinné nadační fondy umí vyřešit nečekanou smrt, rozvod a další nepříjemné záležitosti
Pro mnoho lidí byla velkým varováním tragická smrt Petra Kellnera. Podle médií údajně neměl vytvořené žádné struktury tohoto typu a údajně nezanechal nikde ani závěť. Prostě se cítil mlád a v plné síle jako většina lidí v jeho věku.
Teď to jsou ovšem žně pro právníky, kteří řeší jeho pozůstalost. Navíc u nás sice neplatíme v rámci rodiny žádnou dědickou daň, ale poplatky notáři ji často víceméně nahradí. Notář má jistě pocit, že vykonal velkou práci, nicméně dědici (neprávníkovi) se může zdát, že to je jen sprostá daň.
Kdyby ovšem měl Petr Kellner nějakou právní strukturu na ochranu rodinného majetku typu trustu, tomuto by se jeho dědicové vyhnuli. Majetek by získali bez složitého dědického řízení, ve kterém se téměř každá rodina jen rozhádá, protože vždy se někdo cítí podvedený a ošizený. Stejným způsobem se dá ovšem řešit i prohnaná manželka zlatokopka a podobně.
Nicméně majetek je často potřeba ihned řídit a nečekat na vlekoucí se dědické řízení. Někdy je také ekonomické majetek nedělit. Některá firma prostě dává smysl, jen pokud je dostatečně propojená s jinou. Sama o sobě má mnohem nižší hodnotu. Tupé dělení na základě příbuzenských vztahů se pak ukazuje jako špatné pro všechny.
V některých případech mohou být vzhledem k rodinné situaci a řadě manželských a nemanželských dětí (přiznaných i nepřiznaných) tahanice o rodinný majetek ještě složitější. Krom toho je někdy potřeba počkat, aby dorostl přirozený rodinný nástupce. Mnoha lidem by se pak hodily podmíněné závěti. To vše přitom právní struktury typu trustu umí elegantně řešit.
Trust je odvozen od důvěry
Poptávku po trustech a rodinných nadacích zvyšuje i fakt, že mnoho lidí začalo podnikat v devadesátých letech. Za třicet let už došli do věku, kdy by potřebovali odejít do zaslouženého důchodu, jenže nemají komu předat majetek. Dědic buď není, nebo je ještě malý.
I to má jednoduché právní řešení, pokud máte komu důvěřovat, kdo se o váš majetek v trustu postará. Naši politici ovšem ve svěřenských fondech prokázali, že správci majetku nedůvěřují a vše si přes nastrčené osoby vlastně řídí sami, což pak ale není trust v pravém slova smyslu. Trust potřebuje nezávislého správce. Toho se mnozí bojí. Přitom když se trust správně nastaví, je to zbytečné. Lze jej jednoduše kontrolovat, takže přehnaný strach z podvodu není nutný.
Profesionální správce majetku ovšem dokáže majetek ochránit nejen před nežádoucím dělením, ale také před ekonomickými jevy, jako je třeba inflace. Posledních třicet let si tato planeta zvykla na to, že je inflace definičním znakem jen rozvíjejících se a transformujících se ekonomik. Vyspělé ekonomiky byly díky globalizaci a levné čínské produkci téměř bez inflace.
Jenže korona toto změnila. Čína už není levný výrobce všeho, ale výrobce strategický. Vyrábí tolik komponentů, že bez ní skoro nikdo nic jiného nevyrobí. Čelíme tak globálnímu nedostatku čipů, který brzdí po celém světě automobilovou výrobu. To samé přitom vidíme i v jiných oblastech.
Čína mezitím dospěla a už není levnou. Poptává tolik surovin, že žene jejich ceny nahoru, a to pak přenáší dál do světa. Najednou musí managementy firem řešit něco, co léta neřešily. Zboží je nedostatkové a drahé. To je pro nezkušené dědice firem velkou výzvou a bez profesionální pomoci ji nejspíš bez šrámů nezvládnou. A i tady dává trust smysl. A ještě větší pokud spravuje nejen firmy, ale i rodinné nemovitosti, jejichž cena díky strachu z inflace letí nahoru.
Trust může zachránit majetek před přicházejícími korzáry
Dalším rizikem je něco, co si v devadesátých letech neuměl nikdo představit. Podnikatelé se opět bojí, že jim levice ukradne majetky. Už si na ně brousí zuby. Co brutálně nezdaní, to zakáže. Bohužel, tento strach panuje v mnoha zemích. Po koroně jsou prázdné státní pokladny skoro všude a všude to bude muset někdo zaplatit a podnikatel vypadá v očích levicových politiků jako ten správný oslíček, co se hodně otřese.
Jenže kam s majetkem prchnout? Mám pocit, že při svých konzultacích s klienty pomalu snad už neřeším nic jiného. Bojí se toho všichni prozíraví. Do rozvojového světa se však skoro nikomu nechce a bohaté země EU jsou obvykle předlužené. Hodně lidí proto šilhá po Lichtenštejnsku, které těží z toho, že není v EU a je silně navázané na neutrální a přitom dobře vyzbrojené Švýcarsko.
Tam jsou na správu cizího majetku v rodinných nadačních fondech po generace specializovaní a na rozdíl od rozvojového světa sem trvá cesta autem jen pár hodin.
A protože věřím, že jsme se na této planetě nenarodili proto, abychom chodili do práce a platili daně, ale proto, abychom měli děti a zachovali rodinu, dávám k zvážení, zda není vhodné svůj majetek pro příští generace spravovat v nějaké právní struktuře, jako je třeba rodinný nadační fond. Nemá smysl nechat si těžce vydřený majetek ukrást moderními svazáky, kteří sdílejí nejen koloběžky, ale i partnerky, a proto žádnou rodinu nechtějí. Tradiční rodina jim páchne, vaše peníze však nikoli.
