Barbora Krejčíková vstoupila do tenisového nebe a připomíná legendární Martinu Sáblíkovou
I kdyby už tenistka Barbora Krejčíková (25) nevyhrála nikdy žádný turnaj, svým sobotním vítězstvím ve dvouhře na French Open vstoupila do tenisového nebe. Hrál se totiž grandslam, jedno ze čtyř nejoceňovanějších tenisových klání roku. Hodnocení jejich forhendů a bekhendů přenechávám povolanějším, ale podívejme se na životní postoje a vystupování české tenistky, které jsou pozoruhodné a mají hodně daleko k manýrům některých sportovních celebrit. O to je Krejčíková sympatičtější a v něčem připomíná legendární šestinásobnou olympijskou medailistku, rychlobruslařku Martinu Sáblíkovou.
S Martinou Sáblíkovou jsem měl možnost hovořit, a přestože v určitých momentech působila uzavřeně a zranitelně, z jejich slov čišela upřímnost. Viděl jsem ji osobně i na několika závodech na zimních olympijských hrách v Jižní Koreji v roce 2018. Když se jí nedařilo, na nic se nevymlouvala, byla velmi smutná a problém viděla hlavně v sobě samé. Když uspěla, byl to gejzír dojemné a slzavé radosti i uspokojení. Řekl bych až takové dětské, nefalšované. Soupeřek si vážila a nikdy je nehanila. Bylo to celé uvěřitelné a proto sympatické. Barbora Krejčíková v tomto směru Sáblíkovou připomíná, protože za jejím vystupováním není cítit marketingový kalkul, což se o některých českých sportovních hvězdách říct skutečně nedá (včetně tenistek).
Krejčíková po celou dobu turnaje French Open připomínala, že je z malého města (desetitisícové Ivančice na Brněnsku), že je vděčná svým rodičům či svému někdejšímu trenérovi Antonínu Ondrovi. Několikrát se také odvolávala na hodně dojemný příběh své další trenérky, známé tenistky Jany Novotné, s kterou se přátelila a která bohužel zemřela v listopadu 2017 na rakovinu. Neopomněla dodat, že se také radila s dalšími legendárními tenisty – Janem Kodešem a Martinou Navrátilovou. Do kamery po jednom zápase nakreslila srdíčko, do kterého napsala vzkaz: „Česko. Jste moje největší podpora.“
U toho všeho dokázala Barbora Krejčíková vyvolat dojem, že to nedělá pro efekt a že za tím není potřeba se někomu zalíbit a pak z toho vytěžit, co se dá. I proto jí výhru na French Open lidé přáli, nebylo to pouze tím, že reprezentuje Českou republiku.
Do duše, srdce a hlavy žádného člověka úplně nevidíme, ale můžeme podle jeho vystupování a chování odhadovat, jaké má motivy. U Krejčíkové je cítit, že se prezentuje především kusem své otevřenosti. Tím je vlastně celebritou jiného typu, než to známe ze současného světového tenisového cirkusu, ve kterém se často objevuje prachobyčejná nabubřelost, falešnost, odtažitost a nekonečné předvádění se.
Krejčíková také říká, že má ráda pohádky a věří na ně. Její nejoblíbenější jsou české klasiky - Tři oříšky pro Popelku a Princezna se zlatou hvězdou. Možná to není náhoda, že stejné pohádky má ráda i Martina Sáblíková. A zřejmě není také náhoda, že i kariéra Sáblíkové začínala v hodně skromných podmínkách, na rychlobruslařském oválu ve Svratce (ta nemá ani 1400 obyvatel).
Sportovní legendy se někdy zrodí i navzdory tomu, že prvotní podmínky a zázemí pro jejich růst nejsou nijak prvotřídní. Na vrchol se tito lidé dostanou především díky své tvrdé práci a talentu. Vše si musí vydřít za pomoci rodičů, blízkých a obětavých trenérů. Dokážou se pak proto často chovat i ve hvězdných hodinách své kariéry normálně. Bez nějakých excesů, manýrů a zhoubné pyšnosti. Barbora Krejčíková se právě přiřadila k nim.
