Kecy & politika: Má mít Klaus pomník?
Dvojnásobný český premiér a dvojnásobný prezident České republiky před pár dny oslavil osmdesáté narozeniny. Autory podcastu Kecy & politika to vedlo k přemýšlení, jestli si zaslouží pomník a případně za co.
Kolem každé osobnosti v dějinách je hustý les příhod a historek, které je nějak charakterizují. V pořadí desátý podcast Kecy a politika začíná podobnými historkami o V. K., jež oba autoři vyprávějí a zároveň si je komentují.
Poslechněte si podcast Kecy & politika na Spotify:
Jedna z mnoha je o Klausově cestě na polskou ekonomickou konferenci ještě v době komunismu. Přestože nebyl pozván, záhy ovládl prostor debaty a zcela určil její průběh. Další z autorů cituje z jeho vlastního životopisu, kde projevuje nadpřirozené schopnosti pamatovat si události, když mu byl jeden rok. Další z příhod kdysi vyprávěl ekonom Dušan Tříska. Někdy koncem sedmdesátých let vešel do restaurace, kde v jednom rohu seděl Miloš Zeman se svými příznivci a ve druhém Václav Klaus se svými stoupenci. Jeden i druhý mu byli představeni jako prezident organizace, kterou po roce 1968 komunisté zrušili: v jednom případě šlo o Klub mladých ekonomů, ve druhém o Futurologickou společnost. Atmosféra mu připomínala dva zapuzené exilové představitele, kteří se – shodou historických náhod – za pár desetiletí stanou skutečnými prezidenty republiky.
Autoři podcastu Kecy a politika, Pečinka a Michopulos, procházejí zlomové momenty v Klausově kariéře. Hned zpočátku určitě vyvolal nenávist českých intelektuálních elit tím, že ovládl revoluční hnutí s názvem Občanské fórum a později je rozdělil na liberálně konzervativní ODS a levicově liberální Občanské hnutí (OH). Navzdory civilizovanému rozchodu mu to nikdy určití lidé nezapomněli a dodnes mluví o „ukradené revoluci.“ Jsou to právě oni a jejich děti, kteří dnes drží mocenské pozice v médiích, neziskovkách a na univerzitách a díky tomu mají dnes klíčový vliv na hodnocení osobnosti Václava Klause.
Druhým zlomem bylo, když jako premiér rozdělil tehdejší Československo. Těmto levicově liberálním elitám tehdy způsobil druhý zásah. Zatímco lidé kolem Václava Havla a Petra Pitharta dva roky řešili a uspokojivě nevyřešili státoprávní uspořádání, Klaus totéž zvládl za několik týdnů a s odstupem času vytvořil základnu pro nejlepší možné vztahy mezi Čechy a Slováky. Tohle ponížení mu dodnes určití lidé neodpustili, protože nastavil zrcadlo jejich nekreativitě.
Oba autoři oddělují jeho prezidentské období na první (2003–2008) a druhou fázi (2008–2013). Zatímco v první etapě měl vysokou společenskou podporu, vyřešil několik vnitropolitických krizí, dosahoval mezinárodního uznání a založil tradici výjezdů do krajů, ve druhém období se neuvěřitelně zradikalizoval, názorově se odtrhl od středostavovských voličských vrstev a sám se vehnal do izolace.
Michopulos používá příměr, že se „tálibánizoval“, takže mu voličská většina, kterou sám zformoval, přestala úplně rozumět. Posledních deset let jeho života už charakterizují slovní provokace, nepochopitelná idealizace Putinova Ruska, což úplně ničí a překrývá jeho obraz z prvních sedmdesáti let jeho života. Oba autoři dospívají k závěru, že až se po jeho odchodu na toto poslední období zapomene, zřejmě mu pomník postaven bude.
Pusťte si minulý díl podcastu Kecy & politika: Platí Šlachtu mafie?
