Program ČSSD v kostce: Třídní boj, útok na podnikání a kolaps veřejných financí
ČSSD představila program pro parlamentní volby, za který by se nemuseli stydět ani komunisté. Strana bojující o přežití se posunula na okraj levicového spektra tak radikálně, že zvláště v současných poměrech hluboké rozpočtové krize lze stěží uvěřit, zda to myslí vážně.
Sociální demokracie, balancující po sérii volebních debaklů pod Hamáčkovým vedením na hranici volitelnosti do Poslanecké sněmovny, se pustila do otevřeného boje o voliče s KSČM. Napovídá tomu desítka zveřejněných programových priorit, mezi nimiž se prolínají tradiční levicové prvky třídního boje stavějícího proti sobě zájmy „pracujících“ a „vlastníků výrobních prostředků“.
Hamáčkův komunistický manifest
Směsice nápadů jako vystřižených z marxistických učebnic je i v našich poměrech málo vídaným populismem. Jelikož je však ČSSD stále vládní stranou, nikoli spolkem recesistů, připusťme nyní, že jde o vážně míněný dokument. Na první pohled jsou zarážející už některé formulace připomínající komunistický manifest z poloviny 19. století.
Sociální demokraté zdůrazňují, že jsou jedinou stranou, která ví, kde na svoje nápady a vyúčtování nákladů boje s covidem vezme peníze – u bohatých (míněn i Andrej Babiš?) a na účtech velkých firem.
„Zaplatit tentokrát musí především ti, kdo na to mají, miliardáře nevyjímaje. Vybereme víc peněz od bohatých. Budeme je investovat, ne rozdávat,“ uvádějí rozporuplně ve svých prioritách. Zní to líbivě, jenže při bližším ohledání by nestačily ani na zaplacení nových vládních výdajů projektovaných sociálními inženýry v Lidovém domě.
Sociální demokraté navrhují milionářskou daň, zdanění velkých majetků a vyšší daně pro velké firmy. Mezi daňové kuriozity patří zdaňování neobývaných bytů a domů, což je v demokracii nepřijatelný zásah do soukromého vlastnictví samotným principem ověřování, kdo je adeptem na tyto sankce.
Přilévání oleje do ohně
I kdybychom na zlomek vteřiny připustili, že se daňové plány sociálních demokratů uskuteční, zdaleka by nestačily na konsolidaci Babišovou vládou rozvrácených veřejných financí. Sociální demokraté naopak přilévají olej do ohně a rozpočtovou krizi by přiblížili ke kolapsu státu razantním zvýšením povinných mandatorních výdajů.
Do této kategorie patří skokový růst mezd státních zaměstnanců a sociálních dávek, „husákovské“ bezúročné novomanželské půjčky, bezplatné školní obědy nebo vstupy do kulturních institucí vybraným skupinám – bez ohledu na ekonomickou realitu. Stejná rizika platí pro takzvanou důchodovou reformu Jany Maláčové, jež negarantuje finančně udržitelný důchodový systém, naopak mohutně torpéduje jeho pilíře.
Kdo zaplatí stovky miliard?
Rozporuplné jsou i sociálnědemokratické představy řešení bytové otázky. Stává se opravdovým problémem, jelikož za osmileté vlády ANO a ČSSD se podmínky pro dostupnost bydlení podstatně zhoršily a průlom nepřináší ani novela stavebního zákona.
Opravdu lze věřit tomu, že zákon o veřejně prospěšných bytových společnostech zlevní výstavbu bytů o třicet procent? Dnes je vývoj opačný. Stavební materiály prudce zdražují a výstavbu brzdí nejen rozbujelá byrokracie, ale i nedostatek pracovníků. Skutečně zvýší dostupnost bydlení uvažovaný Fond budoucnosti, který by skupoval byty a levně je pronajímal seniorům, samoživitelkám nebo státním zaměstnancům?
Proklamace, že stovky miliard korun vládních výdajů každoročně zaplatí jen nejbohatší, je velmi idealistická, nebo spíš vědomě lživá. Ti se naopak přizpůsobí situaci a přelijí svoje majetky jinam, pokud tak už neučinili dřív.
Většina zamýšlených programových priorit ČSSD se nakonec obrátí opačným směrem. Třeba zavedení bankovní daně by vedlo ke znejistění investičního prostředí a zhoršení nabídky služeb, včetně výše úroků. Skutečně movitých lidí operujících na globálních trzích se tyto pohyby prakticky nedotknou.
Frontální útok na zaměstnavatele
Samostatnou kapitolou jsou zdánlivě bohulibá opatření zlepšující komfort zaměstnanců. Rekordní zvyšování minimální a na ni navázané zaručené mzdy, povinná pětitýdenní dovolená, zkrácení pracovního týdne na 35 hodin do roku 2025 se zachováním stejné výše mezd, po němž bude následovat čtyřdenní pracovní týden, jsou frontálním útokem na oslabenou ekonomiku.
ČSSD jako by nebrala na vědomí, že z krize může zemi dostat jen aktivita podnikatelské sféry dávající práci milionům lidí, pokud jí nebude stát házet klacky pod nohy. Nehodlá se poučit ani v těch státech, kde socialistické vlády s podobnými záměry narazily, i když mohou těžit z mnohem silnějšího hospodářského výkonu.
Příkladem je Francie experimentující se zkrácenou pracovní dobou od přelomu tisíciletí. Tehdejší vláda zavedla 35hodinový pracovní týden s odůvodněním, že chce snížit nezaměstnanost a umožnit lidem příznivější rozdělení času mezi práci a volný čas. Očekávané výsledky se nedostavily. Prodražila se produkce firem, poněvadž musí zaměstnancům za kratší práci zaplatit víc. Nezaměstnanost je dnes ve Francii jedna z nejvyšších v EU, třikrát vyšší než u nás.
„Ve Francii zkracování pracovního týdne citelně přispělo k tomu, že země ztratila konkurenceschopnost v průmyslové výrobě. Do zahraničí výrobu přesunuly průmyslové podniky, které byly hustě rozesety zejména po severovýchodě země,“ říká hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. I tento vývoj přispěl k mohutným bouřím „žlutých vest“ v pařížských ulicích.
Opačné efekty
Trvalý tlak na zvyšování nákladů, nově na zkracování pracovní doby ohrožuje podnikání až existenci tisíců zaměstnavatelů, hlavně malých a středních firem. Další povinnosti jim zabrání v nadechnutí po covidové krizi a sníží jejich schopnost adaptace v nových podmínkách.
Oživení třídního boje za práva pracujících může přinést opačný efekt: Propouštění těch zaměstnanců, kteří si na sebe z pohledu firmy nevydělají. Nebo sociální demokraté vycházejí z předpokladu, že předvolební kotel unese vše a na utopické sliby se brzy zapomene? Ostatně kde bude ČSSD po volbách?
