(Ne)přítel Vladimir: Vztah Západu a Ruska po setkání Biden–Putin

Očekávání byla skromná, ale byla po okraj naplněna. Svět se měl přesvědčit o tom, že mezi mocnými kontrahenty nepanuje nepřátelství. Putin mluvil o společném hledání „cest ke sblížení“, Biden ujišťoval, že „jeho agenda není namířena proti Rusku“. Všichni věděli, že popud k setkání vzešel od Američanů, leč někteří tvrdí, že Rusové měli v sázce víc.

Respektovaná moskevská politoložka Lilija Ševcovová kupříkladu uvažuje takto: „Výsledek summitu je uznáním velmocenského postavení, které zůstává páteří ruského systému… Podle velmocenské logiky nic nemůže ponížit Rusko víc, než když si ho Amerika vůbec nevšímá, jednoduše je ignoruje. Skutečnost, že Washington nyní usiluje o odstranění konfrontace, svědčí o tom, že Biden dospěl k závěru: izolovat Putina se nevyplácí.“ Proto včerejší „zabiják bez duše“ se rázem stal „důstojným soupeřem“.

Přehodnocení „ruské linie“

Není divu, že s články kritizujícími konfrontační styl Západu vůči Rusku se roztrhl pytel. Experti se předhánějí v dokazování, že uvalení ekonomických nebo personálních sankcí je kontraproduktivní, aniž se někdo namáhá naznačit, co je tedy produktivní jako trest za pravidelné porušování norem mezinárodního soužití. Vyhlásit válku, nebo si agresívní roztahovačnosti nevšímat? Odpovědí je mlčení jehňátek. Někteří dokonce rovnou dospívají k přesvědčení, že chce-li Západ, aby vztahy s Ruskem byly stabilní, musí respektovat národní specifika této země se vším jejím autoritářstvím, tradičním caesaropapismem, územní roztahovačností, zvykem potlačovat jakýkoli nesouhlas a vějířem dalších záviděníhodných ctností.