Šetřit má stát, ne občané. Levicový populismus podporuje dotační žebrotu a nutí nám vysoké daně
Planeta se dostala do fiskálního šoku. Dá se říct, že od Druhé světové války vlády zkoušejí, co veřejné finance vydrží a systematicky opouštějí koncept přebytkových rozpočtů. Mnohé z nich mají léta deficit státního rozpočtu, ať ekonomika roste, nebo klesá. V letech 1999 až 2017 se tak globální dluh pod IIF zhruba ztrojnásobil. Kdybychom tento trend protáhli, tak za dalších 18 let tedy v roce 2035 bude dluh devět krát vyšší než v roce 1999. To, co ale vidíme v souvislosti s koronavirem, ukazuje, že situace bude nejspíš mnohem horší.
Populisté se tváří, že zadlužení není třeba příliš řešit, protože dluh roste léta a stále žijeme. Realisté ale vědí, že se to řešit musí, ale většina nemá sílu říct, že to bude extra nepříjemné a že cesta vede jen přes zmenšení státu a státního rozpočtu. Stát už nemůže zasahovat do všeho, už na to nemá. Peníze došly! Není pravda, že zdroje jsou. Tisk peněz narazil. Svět se začíná bát inflace.
Levice po celém světě to ale vidí jinak a mluví o potřebě zvyšování daní. Což je přesně pravý opak toho, co ekonomika ve skutečnosti potřebuje. Větší daně tu budou jen držet ten velký stát, který je důvodem dluhu.
Solidární daň jako hit západní levice
V rámci zvyšování daní je dnes populární tzv. solidární daň. To je velmi chytře vymyšlený koncept. Většina lidí chce totiž být solidární asi podobně, jako chce být většina lidí slušných a hezkých. Na první pohled to dává logiku. Ten, kdo může, pomáhá.
Jenže má to háček, a to ten, že takto bude solidární člověk pomáhat neustále. Jeho penězi bude totiž zase nějaký byrokrat plýtvat. Podívejte se, jak nám přibývá státních zaměstnanců. Příští rok na platy svých zaměstnanců vydá ČR téměř čtvrt bilionu korun. To je nehorázná částka. A máme se lépe, když máme více státních zaměstnanců? V roce 2017 měl stát 431,9 tisíc zaměstnanců. Letos jich má už 482,3 tisíce. Vážně to je nutné? Já chci být solidární, když je potřeba, jako třeba teď na jihu Moravy. Ale proč toto? Úřadů, úředníků i státních agend je zbytečně moc.
Ve světě se hodně diskutuje o tom, že někteří lidé na krizi nehorázně zbohatli a že ji mají tedy zaplatit. I to na první pohled dává smysl a na volebních letácích to bude líbivé. Na druhý pohled dost možná potrestáme toho, kdo byl šikovný a pomohl nám v době nouze. Vzpomeňme na přetížení a přesčasy všech rozvozových služeb. Danit šikovnost se mi nechce. Danit více hromadně všechny v zisku se mi také nechce. S daní na sociální sítě zneužívajících svého oligopolního postavení i době koronaviru problém nemám. Monopol i oligopol je průšvih, který nám v případě sociálních sítí bere i demokracii.
Milionářská daň je volební heslo pro chudé
Levice se tradičně obrací k milionářské dani. Na tom je zajímavé to, že v řadě zemí tato daň už byla a pak ji pro neúčinnost zrušili, protože si uvědomili, že taková daň vyhání bohaté lidi ze země. Všichni přece vědí, že ti nejbohatší mají takové zázemí daňových a právních poradců, že když chtějí, tak se dani vždy vyhnou. To ale před volbami levice v mnoha zemích světa nevnímá.
Stále dokola se média nestačí divit, když se zjistí, že ten či onen miliardář na daních skoro nic nezaplatil. Nedávno byla média v šoku z toho, že ani cent údajně nezaplatil nejbohatší muž planety Jeff Bezos a že velmi nízké daně platiteli i Warren Buffett či George Soros. To se jim to potom hraje na filantropy, když se vezou jak černí pasažéři a chudší nechají zaplatit vše.
Některé levicová média přitom vyzdvihují miliardáře, kteří naopak do světa vykřikují, že chtějí platit vyšší daně a že jsou daně nízké. Podle mě to je u části miliardářů jen faleš a póza a část se bojí, že se nůžky ve společnosti tak nebezpečně rozevřely a že vyšší daně jsou bezpečnějším řešením než rozzuřená ulice.
V každém případě agentura Bloomberg dělala nedávno průzkum mezi britskými boháči a ukázalo se, že ti se zvýšení daní bojí. Chápu je. Také si myslím, že ve většině zemí světa půjdou daně nahoru. A to nikoli proto, že by to bylo správné řešení, ale je to politicky snazší než snížit výdaje.
I česká levice volá po vyšších daních. Když se ale podíváme na celkové daňové příjmy vztažené k HDP, ČR daně nízké nemá! Podle posledních dat (rok 2019) jsme nad průměrem zemí OECD.
Většinu lidí přitom nezajímají celkové vybrané daně (daňová kvóta), ale daně z jejich příjmu. Tady nám letos daně sice trochu klesly díky zrušení superhrubé mzdy a zvýšením slevy na poplatníka, ale vloni jsme podle studie OECD měly v rámci vyspělých zemí šesté nejvyšší daně. K dani z příjmu totiž OECD započítává i odvody zaměstnance a firmy. Vyšší daně měli zaměstnanci jen v Belgii, Německu, Rakousku, Francii a Itálii. I Švédové mají nižší daně. České odvody jsou prostě moc velké.
Nová vláda bude muset udělat reformu důchodů a reformu daní
Tyto dvě reformy nelze oddělit a nelze je dále odkládat. ČR jinak hrozí, že v roce 2024 dosáhne na dluh ve výši 55 % HDP, čímž narazí na dluhovou brzdu a škrty budou vynucené, aby byl najednou rozpočet alespoň vyrovnaný.
Nicméně se bojím, že v realitě to skončí jen něčím, co jsme viděli v USA, kde se nejprve demokraté a republikáni dlouho přeli, aby nakonec dluhovou brzdu opět zvedli a tím pokračovali v poválečném trendu života na dluh.
Problémem je, že politici stále řešení více příjmy než výdaje. Dříve či později budou muset všichni evropští politici pochopit, že dotace je sprosté slovo, protože vždy dává peníze tam, kde by se jinak neudržely a to má nějaký přitom tržní důvod, a tím je neefektivita.
Hezky to vidíme u zelené politiky. Evropa všechny žene systémem dotací a podpor do elektrických aut. Jenže tím se generuje jen nový problém, že státu vypadnou příjmy z ohromného zdanění pohonných hmot. Dotace tak nejprve způsobí zbytečný výdaj a následně výpadek příjmů. Dotace všeho druhu musí skončit. Vlády na ně už nemají. Stejně jako nemají na všechny daňové výjimky komplikující daňový systém.
