Kam kráčíme: Jsme Česko nebo Czechia? A chceme na Západ nebo na Východ?
Jsme Czechia nebo Czech Republic? Jsme Česko nebo Česká republika? Patříme na Západ anebo spíše na Východ? Navazujeme na více než tisícileté dějiny české státnosti a kultury. Ale jak vlastně a na co konkrétně? Neumíme se shodnout ani nad názvem vlastní země. Ani nad tím, zda Moravané a Slezané jsou také Češi, či údajně již ne. Máme prostě odvěký problém s vlastní identitou, se společným celonárodním hodnocením vlastní historie, i s tím, kdo je v naší minulosti hrdina a kdo padouch (a nejen v minulosti).
Občasné rozpaky vzbuzuje i jeden ze symbolů naší státnosti – naše státní hymna. Je tklivá, ospalá, melancholická a vlastně váhavá. Oslavuje krásy české krajiny a zároveň klade otázku kde je náš domov. Srovnejte to třeba s vlasteneckými údernými hymnami jiných zemí. Například v kanadské hymně se zpívá i toto – „Láska pravého vlastence vede všechny svoje syny. Bože zachovej naši zemi slavnou a svobodnou. Kanado, stojíme na stráži tvé…“ Italská hymna – „Bratři Itálie, Itálie se probudila… Po staletí po nás šlapali, vysmívali se nám, že nejsme lid, protože jsme rozděleni. Kéž nás spojí jediná vlajka, jediná naděje, abychom se spojili v jedno – Nadešla hodina!“ Ve francouzské hymně jsou i tato slova – „Vzhůru děti vlasti, den slávy nadešel. Vzhůru! Vzhůru!
Příkladů dalších státních hymen by byla celá řada. Pocit plnohodnotné národní hrdosti neobnáší jen sportovní fandovství. Také by neměl být jen okázalým laciným vlastenčením, které nám předvádí pan Okamura a jemu podobní, kteří tím chytají svoje voliče.
Češi rádi sklouzávají k různým sentimentům a hledají zdroje a příčiny svých obtíží ve fiktivních vnějších nepřátelích, ale rovněž i mezi těmi, kteří jsou některými svými spoluobčany dehonestováni jako údajní domácí zrádci. Dříve to byli prý sluhové imperialismu a dnes jsou to kývači EU. A tak se již po mnohokráte ukazuje, že největším nepřítelem Čechů jsou si Češi samotní. Jsou země, které čas do času destabilizují vnitropolitické rozepře jednotlivých politických stran a jejich představitelů. Pokud však jde o základní identitu, hodnotový základ a hodnocení společné historie, tak rozmíšky ustupují a převládá shoda v zahraničně politické orientaci, obraně a sebedefinici státu. Ne tak u nás.
Ve dvacátém století zažila naše země masivní odliv a taky likvidaci svých elit, a tento deficit je bohužel znát i dnes. I proto jsme svědky oslavy průměru, kultu konzumu a mravní relativizace, kdy se excesy stávají novou normou a nic není hanba. A jak už to, tak bývá, tak ryba smrdí od hlavy. Stačí otevřít oči a nežít v iluzích, které tvoří zruční manipulátoři. Jít proti proudu nebývá pohodlné a výhodné, své o tom věděly i některé významné postavy českých dějin, které byly doma často nežádoucí.
Teď nás reprezentuje mocenské duo - Babiš a Zeman. Komentáře netřeba. Snad jen dovětek, že těm dvěma slouží i falešní šiřitelé „dobra“ a noví mesiáši. Ti, kteří přijdou po dnešních vládcích a jejich přisluhovačích, by měli začít u úplných základů sebedefinice země a jejího ukotvení, a pak hledáním laskavější, ohleduplnější, vlídnější a také srozumitelnější podoby naší vlasti. Je nejvyšší čas. Jak nám mají rozumět jiní, když si nevíme rady sami se sebou. Nic na tom nemění ani řada českých úspěchů na mezinárodním poli, které si zaslouží velký respekt a uznání. Ty jsou dílem mimořádných jedinců, a ne produktem systému a správy země.
