Maláčová a Stropnický zvedli tradiční agendu ČSSD. To progresivisté neodpouštějí
Nenávistná bouře v médiích a na sociálních sítích, v jejímž epicentru se v minulých dnech ocitli Jana Maláčová a Matěj Stropnický, je předvídatelným, leč nezaslouženým důsledkem toho, jak vypadá tuzemská mediální krajina. Ta je většinově nakloněna všemu alternativnímu a progresivnímu a naopak se staví rezervovaně až odmítavě k čemukoliv konzervativnímu, tradičnímu. A zájem o lidi z fabrik a jejich pracovní podmínky (ať již třeba sebenešikovněji prezentovaný a nejspíš i předvolebně vypočítavý) je čítankovou ukázkou tradiční sociálně demokratické agendy.
Nejsem, nebyl jsem a snad ani nikdy nebudu voličem jakékoliv levice. Ministryni práce a sociálních věcí Janu Maláčovou z ČSSD nemám rád, nelíbí se mi její názory a odpuzuje mne její projev. Na Stropnického juniora, jejího spolukandidáta do podzimních voleb, mám názor ještě o dost vyhraněnější a raději ho ani nebudu prezentovat, abych nebyl ostrakizován za „hate speech“. Přesto mám potřebu se jich zastat – jestli si za něco z toho, co v politice udělali, nezaslouží dostat mediální nakládačku, pak za to, že se spolu se Státním úřadem inspekce práce (který je podřízený Malačové ministerstvu) zajeli podívat na kontrolu pracovních podmínek v jedné ze severočeských firem.
Jasně, ze strany obou politiků šlo zcela jistě o součást předvolební kampaně. Kritizovat to je ovšem vrchol pokrytectví. Totéž dělají – a kam paměť sahá, dělali – všichni politici, kteří k tomu mají příležitost. Nejrůznějších ministři se fotili při kontrolních dnech na nejrůznějších veřejných stavbách financovaných ze státních peněz, s náhle nabytou empatií a pozorností zkoumali životní podmínky babiček a dědečků v domovech důchodců, před volbami více než kdykoliv jindy zasypávali potenciální voliče dárky hrazenými z eráru… Ať už si o Maláčové a Stropnického účasti při kontrole pracovních podmínek myslíme cokoliv, na rozdíl od všech těch pastelkovných, slev na jízdné apod. alespoň nestála stát ani korunu.
V případě kritiky, jíž byli oba socdem politici vystaveni, jde ovšem o pokrytectví na druhou. Co myslíte, byly by odsudky dopadající na jejich hlavy stejně četné, ostré a jazyk kritiků stejně nesmiřitelný a břitký, kdyby se vyfotili například při kontrole dodržování práv Romů, gayů či třeba rovnoprávného postavení a odměňování žen? Byli by také komentátory v médiích a tvůrci veřejného mínění na sociálních sítích zleva doprava postaveni na pranýř, nebo by se spíš dočkali oslavného potlesku a uznalých komentářů? Nebyli by najednou místo padouchů, kteří „v předvolební kampani zneužívají státní kontrolu k vlastnímu zviditelnění“ naopak hrdiny, kteří „se nebojí jít s kůží na trh a poukázat na ožehavá témata“?
Odpovědět si může každý sám. Leccos ale může napovědět pohled do nedávné minulosti – zkuste zavzpomínat, zda byla tuzemská média sociálním demokratům více nakloněna, když v jejich čele stál Jiří Paroubek, který jako poslední předseda dával prioritu na tradiční/konzervativní socdem témata, nebo když Sobotka, Dienstbier, Petříček a další kormidlovali partaj k tématům populárním zejména mezi městskými kavárenskými liberály.
To, že pod vedením mediálně proklínaného „dinosaura“ Paroubka získala ČSSD v roce 2010 přes 20 % hlasů a v čele s „moderními levicovými politiky evropského střihu“ to v roce 2017 dopracovala na 7 %, pak může být vysvětlením, proč se teď strana (nebo alespoň její momentálně viditelnější část) pokouší chytat stébla v podobě křečovitého návratu ke své tradiční agendě. Typické je, že ve veřejném prostoru se jí dostává více porozumění od konzervativců z pravé strany politického spektra, než od progresivních levičáků. „Vlastně bychom jako ODS mohli být Maláčové a Stropnickému vděční. Konečně politici ČSSD přišli s plnokrevným pravolevým střetem. Můžeme se proti jejich konání vymezit, kritizovat to, definovat na této cause sami sebe. U bezbarvých plků eurosvazáků typu Petříček to šlo hůř,“ konstatoval na Twitteru europoslanec a matador ODS Jan Zahradil.
Jana Maláčová a Matěj Stropnický se ve skutečnosti nedopustili nijak skandálního prohřešku. Jen si prostě – ač se to zdá právě u nich dvou stěží uvěřitelné – na vlastní kůži ověřili platnost dva roky starého bonmotu Václava Klause mladšího: Konzervatismus je punk dneška.
