Stropnický si nedá pokoj a znovu porušuje zákon. Konzervativec, nebo revoluční marxista?
Ministryně Jana Maláčová a její poradce Matěj Stropnický schytali vlnu kritiky za účast na kontrole pracovních podmínek. Zatáhli do předvolebního boje státní inspekci a porušují pravidla daná zákonem. Stropnický si z toho nic nedělá a pasuje se do role arogantního bojovníka proti kapitálu.
Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová ohlásila sérii šedesáti kontrol dodržování pracovních podmínek, jelikož podle ní „některé firmy považují zákoník práce za cár papíru“. K autorství této „velké letní akce“, jak ji sám nazývá, se přihlásil její poradce Matěj Stropnický, který byl s Maláčovou dosazen vedením ČSSD shora do čela pražské kandidátky.
Jde nám o zviditelnění
Bývalý předseda Strany zelených otevřeně přiznal, že mu šlo o medializaci této akce, jelikož tradiční tisková konference prý pozornost nepřitáhne. Záměr medializovat monstrózní razii padesáti úředníků a policistů v jedné z firem na Teplicku se mu skutečně podařil, ovšem za velmi diskutabilní cenu.
„Kontrola jako taková má nějaká pravidla a vůbec nepřichází v úvahu z ní zveřejňovat informace, a to necháme stranou, že to byly i fotografie, kde je GDPR a ochrana osobnosti. Jestli chtěli vytvořit symfonii protiprávních jednání, tak se jim to podařilo dokonale,“ shrnul nejčastější kritiku právník Tomáš Sokol, podle něhož nemají Maláčová se Stropnickým na inspekční kontrole co dělat, a nechal by je vyvést policií.
Specialisté na pracovní právo se shodují, že oba měli zachovat mlčenlivost a zjištěné informace politicky nezneužívat. Tento princip porušil minimálně Stropnický, který zveřejnil název společnosti, informace o průběhu kontroly, kritiku jejího vedení a využil celou akci k předvolebnímu zviditelnění.
Tradiční agenda
Oba exponenti ČSSD si však z kritiky nic nedělají a stejné divadlo předvedli při druhé inspekční šťáře v Rokycanech. Stropnický znovu zveřejnil osobní dojmy a údaje, jež se při kontrole veřejně nesdělují. ČSSD jako by v existenčním ohrožení ztratila pud sebezáchovy. Tyto aktivity však otevřely i další témata, kam patří úvahy o ideovém postavení sociální demokracie.
Část zastánců postupu Maláčové a Stropnického pochvalně kvituje, že se ČSSD „konečně“ zabývá tradiční agendou, která jí jako levicové straně přísluší, tedy právy zaměstnanců. Hájí autora, že „prozřel“, odhodil progresivistickou minulost a údajně v sobě objevil konzervativce. Tady je nutné zpozornět, jelikož dochází k matení pojmů zanášejícímu současný diskurs. Opravdu tomu tak je?
Je pravda, že oživení tradičního pravo-levého střetu by po éře bezideových marketingových projektů vneslo do politického soupeření více čitelnosti a předvídatelnosti. Není však možné akceptovat protiprávní chování a zatahování státní kontroly do předvolebního boje. Tím se ČSSD řadí po bok mocenského konglomerátu ANO, jež ovládlo státní správu natolik, že slouží jeho zájmům.
Vzpomněli si před volbami
Také platí, že ČSSD osm let ve vládě na práva zaměstnanců kašlala, odpovědný šéf Státního úřadu inspekce práce Rudolf Hahn byl jmenovaný už v éře Jiřího Paroubka, a za práva pracujících „hrdinně“ bojuje v době, kdy se mnohé firmy potýkají s následky většinou nezákonných vládních restrikcí.
Pro dokreslení této abnormální situace na Stropnického reagovala na Facebooku i jeho bývalá kolegyně ze Strany zelených Vendula Pavlicová: „Matěji, ty sám jsi měl v životě jediného zaměstnance, a když jsme v družstvu řešili, že není na jeho výplatu a že bychom se tedy měli složit, vehementně ses ohrazoval, že si na sebe měl vydělat. Takže promiň, ale kampaň umí dělat každý debil, žít to, co hlásám, už daleko míň lidí.“
Nahradit kapitalismus?
Pojďme však dál. Co má tato kontroverzní akce společného s konzervatismem? Vůbec nic. Stropnický s Maláčovou připomínají spíše horlivé komunistické agitátory revolučních akčních výborů. Ostatně Matěj Stropnický by se tomuto označení sám bránil, jak vyplývá z jeho eseje zveřejněné v Salonu Práva loni v červnu. Tento pozoruhodný text odkrývá jeho současné názory a zjevnou rozporuplnost slov a činů.
Stropnický se neoznačuje za konzervativního socialistu, ale za „levicového populistu“. Košatě cituje z Marxova stěžejního díla Kapitálu a zmiňuje, že „po definitivní porážce všech reforem socialismu v sovětském bloku levice rezignovala na samotnou možnost náhrady kapitalismu a spokojila se s jeho opravami, dnes dokonce už jen kulturními“.
Uvádí, že za úpadek levice může její spojenectví s liberály, jež jí brání efektivněji bojovat s kapitálem, jak káže Karel Marx. Kvůli „zradě liberálů“ podle něj padly „tři největší naděje západní levice poslední doby, Varufakis, Corbyn a Sanders“. Všichni tři byli vlastními stranami nahrazeni „maňásky v rukou korporací“.
Dlužno dodat, že všichni tři jmenovaní jsou považováni za radikální marxisty, kteří skutečně důsledně brojili a brojí proti kapitalistickému systému, volnému trhu a obchodu.
Skálův slovník
Z cílů, jak podle Stropnického dosáhnout společenské změny, docela mrazí. „Ano, hrozí přemíra státu, méně některých, zvláště ekonomických svobod, ba i autoritářství. Hrozí ztráta iniciativy a perspektivy. Omezení moci kapitálu, největší moci v dějinách, ale nevznikne domluvou, nebo snad dobrou vůlí na straně korporací.“
Některá slova eseje jsou jako vystřižena z tvůrčí dílny komunistických ideologů. „Levice si sama zakázala spojenectví s elektorátem, který s ní sice může sdílet kritiku globalizace, nadvlády korporátu a vykořisťování, protože ho přímo pociťuje, ale nesdílí s levicí zájem o manželství gayů, příliv běženců nebo kvóty na kandidátkách“.
Je to revoluční slovník, za který by se nemusel stydět čelný představitel neostalinistického křídla KSČM Josef Skála. Myslí to však Matěj Stropnický vážně? Podívejme se na současnou realitu.
Progresivistická Maláčová
Pokud původním smýšlením městský levicový liberál dnes nabádá levici, aby se zbavila témat zvýhodňujících menšiny, zřejmě si nevšiml, že Jana Maláčová, jíž si velmi váží, je jednou z hlavních tváří feministického spolku Oranžový klub, prosazujícího rovné zastoupení žen a mužů ve veřejném a stranickém životě, a další progresivistickou agendu.
„Registrované partnerství prosadila ČSSD v roce 2006. Ve světle současné pandemie se může stát, že máme jiné starosti, než svazky gayů a leseb, ale buďme fér! Tradiční rodinu ničím neohrožuje,“ hlásila Maláčová v dubnu na Twitteru, když jedním ze spoluautorů této poslanecké iniciativy posvěcené Babišovou vládou je pražský sociálnědemokratický poslanec Petr Dolínek.
Stropnický si kvůli této agendě bere na paškál démonizovaného Tomáše Petříčka, ale k aktivitám Jany Maláčové v Oranžovém klubu se nevyjadřuje, jen ji chválí. Stejně tak není známý jeho současný postoj k Izraeli, když se ještě nedávno prezentoval jako hlasitý propalestinský aktivista, což je typický znak evropské progresivistické levice.
ČSSD bojuje proti korporacím?
Podobně prázdné floskule se týkají jím proponovaného boje proti korporacím. Úhlem pohledu Stropnického je typickým maňáskem v rukou korporací předseda ČSSD Jan Hamáček, doplácející na sebevražednou symbiózu s oligarchickým hnutím ANO.
Stropnický však považuje vládu Andreje Babiše a jeho ekonomického impéria podporovanou komunisty za lepší řešení, než vládu pravice, přitom právě Babišovo hnutí parazituje na tradičním programu levice a odvedlo ČSSD podstatnou část voličského elektorátu.
Z pohledu vnějšího pozorovatele stojícího napravo od středu jsou levicoví progresivisté a Marxem střižení revolucionáři bojující s kapitálem prašť jako uhoď. Nedává valný význam jeden z těchto proudů vyzdvihovat nad druhý, přičemž pro ohroženou životnost potápějící se ČSSD mají tyto nuance pramalý význam.
Konzervativní nálepky
Jakékoli „konzervativní“ nálepky Stropnického jsou na hony vzdáleny realitě. Veřejný diskurs přitom zatemňuje skutečnost, že konzervatismus, stejně jako liberalismus, mají mnoho odstínů, a hlásí se k nim i entity, které s původními myšlenkovými proudy příliš nekonvenují a ve skutečnosti jsou velmi vlevo. Za „konzervativce“ bývá označován i Okamura, jehož autoritářské hnutí je postaveno na extrémní podobě přímé demokracie.
Konzervativní postoje s liberálními prvky (tzv. moderní konzervatismus) uznávají tradice, rodinu, soukromé vlastnictví, stabilitu a odmítají jakékoli revoluce. Současně prosazují osobní a ekonomickou svobodu a malý, ale efektivní stát. Bývalý zelený a dnes socialistický radikál, jenž chce nahradit „pokrokářské“ kulturní války Marxovým třídním bojem a vyzývá ke „zkrocení kapitalismu“, s tím skutečně nemá příliš mnoho společného.
