Petr Havlík: Afghánské memento otevírá řadu otázek pro celý svět
Svět se mění, jen si nejsem jist, zda k lepšímu. To není žádný sentiment, jen holé konstatování. Ve studené válce ve druhé polovině dvacátého století byl jasný řez mezi svobodou a nesvobodou. Sféry vlivu byly v relativně přehledném období rozděleny mezi dvě hlavní mocnosti – USA a SSSR. Na jedné straně kapitalistický imperialismus a na straně druhé vlády dělníků, rolníků a pracující inteligence (takhle to hlásala komunistická propaganda). V této válce zvítězila svoboda a koncept volné soutěže nad nesvobodou a centrálně regulovanou státní doktrínou.
Nestalo se tak ale všude. Normalizační schémata ožívají i u nás. Více než 30 let po pádu východního bloku zažíváme úplně jiný svět. Dochází k dramatickému přeskupování geopolitických mocenských pozic. Souboj dvou ideologií je nahrazen komplikovaným mícháním různých zájmů a vlivů. To vše navíc nyní zažíváme v kovidové éře, která mění naše způsoby bytí k nepoznání.
Za chod světa jsme v té či oné míře odpovědni všichni. Jsme součástí celku, domova planety Země. Ovlivňují nás nejen globální klimatické změny, ale i všechny hrůzy a excesy, které se dějí třeba i tisíce kilometrů od nás. Všude tam, kde je pošlapávána lidská důstojnost a jsou v ohrožení holé životy konkrétních osob. Děje se tak z etnických, náboženských či politických důvodů, ale někdy i kvůli skrytým obchodním zájmům nenasytného kapitálu, ať už je odkudkoliv. Etnický, náboženský a politický fanatismus a extremismus dokážou zničit vše. Lidstvo s tím má za dobu své existence již velmi bohaté a trpké zkušenosti. Bohužel.
Dnes sledujeme v přímém přenosu prohru naší civilizace v Afghánistánu. Tálibán téměř bez boje uchvátil celý stát. Množí se komentáře, že to Američané nezvládli. Jenže co vlastně nezvládli? Nenaučili obyvatele Afghánistánu vlastenectví? A dá se to naučit, když k tomu chybí vůle a prý si to Alláh nepřeje? To tam měli být američtí vojáci navěky a měli doslova riskovat svoje životy, stejně jako vojáci ostatních přítomných armád NATO? To asi těžko. Talibán je považován asi ne náhodou za teroristickou organizaci, která bude vyžadovat tvrdé dodržování islámského práva šaría a prosazovat své pojetí džihádu, jež považuje za svatou válku.
Svět bude muset vyjednávat s po zuby ozbrojenými uchvatiteli moci, aby se jejich příklad nešířil do dalších muslimských zemí. Je to příběh, který již dávno nemá žádná ideální řešení, a příběh, který nikdy neskončí. Jisté zkušenosti již světové společenství má i z jiných zemí a prognózy jsou mírně řečeno nejisté
Afghánská současnost budiž mementem pro celý svět. V regionu Blízkého východu a střední Asie výrazně posilují svoje pozice velké váhy globální politiky, a sice Rusko a Čína. Dvě klíčové země, které se svého nesvobodného způsobu existence nevzdaly ani v novém století. A zcela jistě větří nové příležitosti i v Afghánistánu. Posilují v tomto třeskavém regionu v ekonomické sféře, ale i vojensky a politicky.
Spoluhráčem zejména Číny je Írán, který je rozhodujícím šíitským státem a protipólem sunnitské Saudské Arábie. S Ruskem čile kooperuje Turecko, které si v oblasti řeší svoje dávné spory s Kurdy a Armény. Turecko se tak stává trojským koněm ve strukturách NATO. Rusko a Čína propojily svoje zájmy i v Sýrii a snaží se prosazovat svoje mocenské apetity i v dalších muslimských zemích. Evropa v této oblasti zcela vyklidila pozice. Týká se to především Velké Británie a Francie, které měly k těmto zemím historické vazby. Spojené státy jsou nevítány a nežádoucí, jsou vnímány jako nepřítel a hlavní spojenec Izraele, který je terčem nejen verbálních útoků Íránu.
Sečteno a podrženo – svět je neklidným a pro mnohé i nebezpečným místem k žití. Slušela by nám mnohem větší pokora, vyšší míra empatie, pocitu sounáležitosti a solidarity s trpícími. I my jsme dříve potřebovali alespoň zájem jiných v naději, že někdy přijde pomoc. I malá země může ve sféře lidských práv a občanských svobod dokázat mnohé, nesobecky a přirozeně. S mírnou nadsázkou lze říct, že civilizovanému světu zvoní hrana. Všichni to máme nahnuté. Náš svět nekončí cedulí našeho plotu.
Když se například kvůli kovidu někde něco nemohlo vyrábět a pak se zase zboží nemohlo transportovat, tak to pociťujeme všichni. Jednou ta éra zadluženého blahobytu skončí a nastanou trudné časy, v naší postfaktické a do značné míry již jen virtuální éře. Afghánistán na konci léta 2021 nám ukázal obrácenou stránku světa, před kterým nestačí jen zavřít oči. Extremistům ve všech koutech světa, zdá se, kvete pšenka. A to se bohužel týká nás všech, ne, že ne. „Evropo – lhostejnost by měla být trestná!“
