Spor o protilátky: Covidový kriminál už nevadí, hádáme se jen o to, za co má být opušťák
Už týdny, vlastně spíš měsíce, s velkým zájmem sleduji odborný i politický střet o to, zda potvrzení o protilátkách proti covidu má být (vedle očkování, dokladu o prodělání nemoci v posledním půlroce či aktuálního testu) považováno za jakousi pofiderní garanci bezinfekčnosti. Za nejzajímavější považuji, jak rychle část veřejnosti přijala realitu covidového kriminálu a místo jeho zrušení usiluje už jen o to, aby ke třem bumážkám sloužícím jako částečná propustka přibyla i bumážka čtvrtá.
Je to naprosto paradoxní situace. Všichni jsme už opakovaně slyšeli, že:
- očkovaný člověk se může covidem nakazit a nelze u něj vyloučit vážný průběh nemoci, dokonce ani smrt,
- očkovaný člověk může nákazu dále šířit,
- negativní test vypovídá jen a pouze o tom, zda byl testovaný člověk nakažený ve chvíli odběru vzorku; o pár minut později už to platit nemusí (navíc pomíjíme nevysokou spolehlivost některých testů),
- i dříve než půl roku po prodělané nemoci se člověk může podruhé nakazit a virus přenést na ostatní.
To vše je možné jak v rovině teoretické, tak jsou k dohledání příklady z praxe.
Navíc: Denní počet zjištěných infekcí už měsíce nepřesáhl hranici tří set. Skutečně nemocných – těch, kteří musí ležet v nemocnici – je kolem padesáti a úmrtí jsou ojedinělá.
Navzdory tomu všemu se ale nejhlasitější boj nevede za to, aby už konečně skončil nesmyslný stav pandemie, aby nás konečně přestali při návštěvě kin, divadel, restaurací, bazénů, škol atd. obtěžovat testováním nebo vyžadováním potvrzení, která sama o sobě nic negarantují. (Záměrně nemluvím o případech, kdy je lidem očkování dáno zaměstnavatelem jako podmínka, aby mohli dál pokračovat v práci – takové případy jsou snad zatím spíše výjimečné, zatímco v menší míře se covidová šikana dotýká úplně každého.) Ne. Místo toho se hlavní střet vede o to, jestli jako záruka bezinfekčnosti má být kromě všech výše uvedených možností uznáváno také potvrzení o protilátkách v krvi. Příznačné je, že ani ty navíc nejsou garancí toho, že se člověk nenakazí nebo se nestane šiřitelem viru (respektive není jasné, jaké množství by mělo být považováno za bezpečné).
Co z toho plyne? Bohužel je zřejmé, že většina společnosti už rezignovala na svobody, které ještě před rokem a půl považovala za automatické. Z části bezmyšlenkovitě, z části vědomě výměnou za iluzorní pocit bezpečí. Chováme se jako vězeň, který už po čase přijal kriminál jako danost a bude spokojený, když mu na celu zavedou televizi nebo dvakrát týdně pustí ve sprše teplou vodu. Říkáme si, že lepší alespoň malé zlepšení než nic. A děláme obrovskou chybu. Ti, kdo nám svobodu berou, si nad naší rezignací zamnou ruce – už ví, že mohou kdykoliv dle libosti přitáhnout šrouby a většina to (třeba za slib pozdějšího částečného uvolnění) znovu mlčky přijme. Pokud si to necháme líbit a spokojíme se s tím, že nás bachaři občas pustí projít na dvorek, nikdy už se nám dřívější svoboda nevrátí.
