Klaus, Zeman, Gross, Topolánek, Nečas i Babiš: Speciální vydání Reflexí o vládách i premiérech od roku 1992
Jako průvodce po novodobých českých politických dějinách pojali oba aktéři aktuální výjimečné vydání pořadu Reflexe Miroslava Kalouska a Marka Stoniše.
Pravicovou vládu Václava Klause, která vzešla z parlamentních voleb v roce 1992, považují diskutující za jeden ze symbolů svobodných devadesátých let. „Když dnes slyším výrazy jako ,temné devadesátky‘, je mi to líto,“ říká Miroslav Kalousek. „Tehdejší vláda položila základy prosperujícího svobodného trhu a vybudovala jeho infrastrukturu. Byla to léta svobody a budování blahobytu,“ dodává. Kalousek jako tehdejší náměstek ministra obrany vzpomíná na svobodnou atmosféru, kterou zažil na poradách ekonomických ministrů, jež vedl premiér Václav Klaus. „Panovala tam diskusní svoboda a dodnes si vážím toho, že jsem se jich jako mladý bezvýznamný úředník mohl zúčastnit,“ vzpomíná. „Samozřejmě jsem někdy od Klause neslyšel příjemné věty, ale mohlo mě utěšovat, že úplně stejně mluvil k ,dospělým‘ ministrům. Bylo velmi těžké jej argumentačně porazit.“
Poslechněte si Reflexe Kalouska a Stoniše jako podcast:
Důvodů, proč svoji dominanci v roce 1996 Klausova vláda neobhájila, bylo více. A ten hlavní? „V roce 1992 se podařilo lidem říct, že díky svobodnému trhu má každý šanci, obrazně řečeno, vydělat si na vilu a mercedes. Ale v této soutěži nemohli vyhrát všichni, takže v roce 1996 začalo přibývat lidí, kteří se cítili být neúspěšnými a hledali alternativu. A tu jim nabídl Miloš Zeman svoji tezi o spálené zemi,“ říká Kalousek. Druhá Klausova vláda z roku 1996 už byla slabší, začalo pnutí mezi jejími jednotlivými aktéry a její definitivní konec odstartoval takzvaný sarajevský atentát na tehdejšího předsedu ODS Václava Klause. Ten umetl cestu k nástupu „vlády sebevrahů“ Miloše Zemana z roku 1998, jenž vládl „menšinově“ díky opoziční smlouvě s ODS. „Na tu ovšem v pozdějších letech doplatili hlavně občanští demokraté, bylo jim totiž vyčítáno, že se uzavřením podílejí na podvodu na voličích,“ říká Stoniš. „To nebyl ani tak podvod na voličích, ale útok na parlamentní demokracii,“ oponuje Kalousek. „Vládly dvě velké strany, přičemž jedna z nich si hrála na opozici. A skutečná parlamentní opozice byla vyřazena a parlamentní demokracie na čtyři roky zmrtvena.“ „A není náhodou, že raketový start Andreje Babiše a jeho Agrofertu spadá právě do tohoto období,“ říká Kalousek. Ten podle něj vydělal na opoziční smlouvě z tehdejších ekonomických šíbrů nejvíce.
„Po Zemanovi nastoupili dva velmi slabí sociálně demokratičtí premiéři – Vladimír Špidla a Stanislav Gross,“ vzpomíná Stoniš. Podle Kalouska ale je mezi nimi zásadní rozdíl: „Špidla dělal hodnotovou politiku podle idejí, kterým věřil. Dalo se s ním přít, protože nějaké měl. S příchodem Stanislava Grosse nějaké ideje z politiky zcela vymizely. To už byla čistě pragmatická správa, hlavně být u toho a mít se dobře.“
Stanislava Grosse vystřídal Jiří Paroubek, jenž dokázal silně polarizovat a rozdělit společnost. Kalousek: „O Jiřím Paroubkovi nejsem schopen mluvit úplně negativně. Měl své nepřekročitelné etické mantinely, koneckonců, když nakonec volby jen těsně vyhrál a zjistil, že nebude schopen sestavit většinovou vládu, tak se zachoval jako politik západního střihu a odstoupil. Ale zazlívám mu, že jako první sociální demokratický premiér vnesl do politiky rétoriku třídní nenávisti. To je Paroubkovo dědictví, se kterým se potýkáme dodnes.“
Topolánkova vládu, v níž zastával post ministra financí, považuje Miroslav Kalousek za své nejradostnější a nejsvobodnější dva a půl roku práce v politice. „Troufnu si říci, že Topolánkova vláda byla nejdemokratičtější českou vládou. Například to, že se v ní dokázala ODS domluvit s Bursíkovými zelenými, byl v podstatě zázrak,“ komentuje Miroslav Kalousek. „Ale koalice se zelenými v kombinaci s neodpovědnou opozicí Jiřího Paroubka nakonec de facto vedla k pádu Topolánkovy vlády,“ dodává Stoniš.
Po krátkém intermezzu Fischerovy úřednické vlády nastoupil kabinet Petra Nečase, který dramaticky ukončil prokurátorský puč, za nějž dodnes nikdo nenese žádnou odpovědnost. „Největším problémem té vlády ovšem byla nepřiměřená očekávání. Z nějakých mně nepochopitelných důvodů se část novinářů i veřejnosti domnívala, že Bártovy Věci veřejné jsou standardní středopravicová strana. Žádné z těch slov ale nebyla pravda,“ říká Kalousek. Věci veřejné byly podle něj první předzvěstí politické divize soukromé firmy v politice, již dnes reprezentuje Agrofert. „Veřejnost se sice radovala, že vládne drtivá středopravá parlamentní většina, ale o nic takového nešlo.“
Následný puč proti Nečasově vládě ukončil jednu kapitolu novodobých politických dějin České republiky, shodují se Kalousek i Stoniš. Po něm sice ještě formálně vládl Sobotkův sociálně demokratický kabinet, ale fakticky se moci nad zemí ujal Andrej Babiš. „V těchto volbách už proto není zásadní prioritou, jestli budeme mít vládu více levicovou, nebo pravicovou, ale půjde o to, jestli budeme mít férové hřiště, na kterém k tomu střetu mezi levicí a pravicí může vůbec dojít. Bude-li dále pokračovat babišismus, za čtyři roky jím bude tato země tak prorostlá, že už žádný opravný termín nedostaneme,“ uzavřel mimořádný díl Reflexí Miroslav Kalousek.
