Patrik Nacher: Házet zvýšení cen na Babiše se hodí, ale realita je jinde
Inflace neboli zvyšování cenové hladiny není v ekonomice ničím výjimečným. Česká národní banka cílí inflaci měřenou indexem spotřebitelských cen na 2 % ročně. Momentálně jsme svědky minimálně dvojnásobné hodnoty, takže se začíná strašit a objevují se snahy „ukázat prstem na viníka“, nejlépe samozřejmě na Babišovu vládu. Tak dobře, máme tady kampaň, každá taková věc se hodí, nicméně tak snadné to fakt není. A už vůbec ne správně. Vysvětlím proč.
Nejprve trocha teorie. Inflaci mimo jiné dělíme na poptávkovou, způsobenou růstem agregované poptávky (zjednodušeně: lidé, firmy a státní instituce nakupují víc, než kolik je k dispozici, a to tlačí ceny nahoru), a nabídkovou inflaci, které se říká nákladová. To proto, že je spojena s růstem cen vstupních nákladů výroby, nejčastěji pak cen ropy a zemního plynu, cen elektřiny, ale třeba také mezd nebo dopravních (logistických) nákladů. Rozdělení na poptávkovou a nabídkovou inflaci je důležité ani ne tak pro hledání „kdo za to může“, ale pro identifikaci inflačního kanálu, tedy pro hledání řešení. Výsledkem inflace je každopádně růst cen v ekonomice, což mimochodem nemusí nutně znamenat ztrátu kupní síly – důležité je hlídat, zda se s cenami „vašeho“ nákupního košíku zvyšuje i vaše mzda.
Drahé vstupy
A teď do praxe. Aktuálně se v Česku inflace pohybuje kolem 4,1 %, což vzbuzuje nervozitu a otázky, proč tomu tak je. Odpovědi korespondují s termínem „dokonalá bouře“, tedy kumulací proinflačních tlaků, které před několika dny popsal například viceguvernér České národní banky Tomáš Nidetzký. Tím prvním a zdaleka nejdůležitějším je růst vstupních nákladů výroby a dopravy. Jsou to zejména ceny materiálů, ropy, elektrické energie a plynu, které vstupují do cen prakticky všeho, co se hýbe, co jíme nebo co denně používáme. Pokud se podíváme na rozklad inflace na jednotlivé komponenty, jak jej ve své odborné prezentaci před pár dny představil Petr Král, ředitel odboru měnové politiky a fiskální analýzy ČNB, faktor cen energií hraje naprosto zásadní roli a inflaci vystřelil na současnou hodnotu.
Druhým faktorem je tzv. odložená poptávka, která se projevila v rekordním růstu úspor českých domácností během nejistého období pandemie (lidé šetřili na horší časy) – část z úspor nyní začaly domácnosti utrácet, což tlačí ceny nahoru. S tím souvisí i faktor trhu práce, to je zatřetí.
Česká republika je premiantem EU v nízké nezaměstnanosti, což bylo pro řadu firem limitujícím prvkem růstu již před koronakrizí. Díky fiskálním opatřením vlády se podařilo udržet nezaměstnanost na velmi nízké úrovni i navzdory pandemii. Jinými slovy, žádné ochlazení trhu práce nenastalo. To je pro ekonomiku a doufám, že i pro politiky, dobrá zpráva, ale v postpandemickém období na náš trh práce uhodila nastartovaná globální poptávka. Navíc jsme v situaci, kdy se navyšování mezd promítá i do růstu spotřebitelských cen.
Zelené šílenství
Začtvrté, růst cen energií má samozřejmě souvislost především se zeleným aktivismem, za mě osobně šílenstvím. V EU se předháníme v odstavování uhlí, zpochybňování jádra, sebemrskačsky si zakazujeme plyn z Ruska, ale poslední „bezvětrné“ a „neslunečné“ týdny ukázaly, co je skutečným problémem all-in sázky na vítr nebo slunce. Poptávku po energii přece nebude řídit počasí! Notabene každá země je na tom úplně jinak. Srovnávat se s přímořskými zeměmi na jih od nás nedává smysl. Navíc regulatorní zatížení dosud tradičních zdrojů výroby energie s dotovanými investicemi do obnovitelných zdrojů cenám rozhodně nepomáhá, a to vytváří prostor pro geopolitické hry. No a v neposlední řadě jsou zásadním problémem i inflační očekávání, která pokud začnou lidé projektovat do cen, tak ceny jednoduše rostou dlouhodobě a kontinuálně. To je úplný základ znalostí o inflaci.
Když se navíc podíváme na změny ve spotřebitelských cenách a jejich strukturu, je z nich patrné, že výrobci některého zboží a především poskytovatelé služeb přistoupili ke zvyšování cen, a to někdy dost výraznému, s cílem pokrýt ztráty vzešlé z koronavirové pandemie.
Role vlády a ČNB
Vláda, jež svými fiskálními opatřeními v době hrozící krize udržela ekonomiku v pohotovostním režimu, tak nemohla tušit jako mnozí ekonomové před rokem a půl, jak dlouho pandemie potrvá a jak hluboko pošle hrubý domácí produkt. Fiskální impuls do ekonomiky ale skutečně není motorem současné inflace i s ohledem na již zmíněnou vysokou míru úspor, díky které významná část rozpočtových transferů protekla „do kasiček“ domácností, nikoliv „do pokladen“ obchodů. Motorem inflace nejsou zatím ani administrativní (státem kontrolované) ceny, ani zvyšování cen způsobené daněmi – v Česku se tento aspekt týká hlavně tabákových výrobků.
Péči o měnovou stabilitu má v rukou Česká národní banka, jejíž nástroje a rychlost jejich použití se liší od nástrojů vlády (ta má k dispozici hlavně kalendářně orámovaný státní rozpočet), lze však čekat, že ani jeden z těchto hráčů nebude inflaci ignorovat. Zatímco ČNB verbálně avizuje zvyšování sazeb, které by mělo ochladit zejména poptávku (laicky řečeno, lidé raději peníze uloží, než je utratí), vláda vzešlá z voleb bude muset nepochybně kombinovat konsolidační opatření tlumící fiskální expanzi s dostupnými intervenčními nástroji chránícími kupní sílu nejohroženějších skupin domácností, jako jsou například senioři nebo nízkopříjmové rodiny. Ani jeden z těchto subjektů ale nedokáže zabránit klíčovým atributům současné inflace – ze zahraničí importovaným vyšším vstupním nákladům ropy, energií, plynu a dopravy, podpořenými nákladovým tlakem evropské regulace právě na cenu energií (například nárůst cen emisních povolenek).
Ale ať nekončím negativně. Ví se o mně, že se dlouhodobě angažuji v otázkách finanční gramotnosti. Současná situace mi připomíná diskusi o bankovních poplatcích před deseti patnácti lety, kdy miliony Češek a Čechů apaticky bankám platily vysoké bankovní poplatky. Šíření informací a osvěty spolu s tlakem na snazší změnu banky trh rozhýbalo. Lidé si začali více všímat konkurenčních nabídek, věnovali se vlastním peněženkám, tlačili na banky a tím pomohli odstranit zisk plynoucí z racionální neznalosti – nezajímám se, tak platím víc. Jak prosté.
Právě nákladová inflace může sehrát u jednotlivých domácností iniciační roli přemýšlení o tom, kde mám peníze, jak je mám úročené, kolik platím za elektřinu, za mobilní tarif, za internet nebo televizi, jak často využívám auto, jaké na něm mám povinné ručení a tak dále. Divili byste se, kolik lidí tohle vůbec neřeší. Investování sice není pro každého, ale k bezrizikovému ochránění úspor před inflací mohou dobře posloužit například i protiinflační dluhopisy republiky – možnost jednoduše investovat do tohoto instrumentu nabízí ministerstvo financí každému od částky 1000 korun.
A ještě poznámka na závěr: tak jako se nenaplnily odhady o dlouhodobé ekonomické krizi koronaviru (aniž bych chtěl jakkoliv bagatelizovat závažnost pandemie, naopak), věřím, že se nenaplní ani katastrofické scénáře o trvale vysoké inflaci. Inflační tlaky, zejména nákladové ceny energií a realizace akumulované odložené poptávky domácností, by měly v příštích měsících logicky vyprchávat, k čemuž by měla přispět i aktuální nejen hlasitá verbální upozornění centrálních bankéřů o chystaném ochlazování ekonomiky měnově-politickými nástroji a již zmíněné zpomalování fiskální expanze v nadcházejícím volebním období. Rok 2022 bude snad již návratem k normálu.
Autor je poslancem ANO a lídrem kandidátky hnutí v Praze
