Babiš je feťák. Ujíždí si na moci a zdánlivě ho nic nezastaví
Zdá se to jako věčnost, ale teprve před sedmi lety se stal Babiš vicepremiérem a ministrem financí ve vládě Bohuslava Sobotky. Začala brutální spanilá jízda, která je z jeho úhlu pohledu víc než úspěšná – viditelně platí úměra: čím hůř je na tom Česko a naše společnost, tím víc se daří Babišovi, jeho podnikům i egu.
Zatímco my už téměř ryjeme ústy v zemi, premiér je naopak v rauši (což je viditelné prostým okem nejen na fotografiích z jeho předvolební kampaně; moc je extrémně návyková a Babiš je ukázkový feťák). Andrej frčí, jede, valí. Valí nás před a hlavně pod sebou. Rok od roku raketově bohatne, jeho arogance mohutní, už se ani nesnaží vymlouvat a omlouvat své „sporné“ kroky a jednání. A spravedlnost už ani nevzdychne, když po ní šlape. Je zjevné, že uvěřil, že může růst do nebe. O tom sní, když občas spí.
Vždyť to on, a ne Bůh (natožpak nějací občané) v naší zemičce rozhoduje o pravdách, zasévá strach a ovládá porobené vystrašené, povolné duše. On určuje, kdo bude nuzák a komu naopak milostivě zlepší životní úroveň. Právo si omotal kolem prstu tak, že se veřejně vysmívá i Bruselu – tady v jeho hájemství na něj totiž nikdo nemůže, ti, co to zkoušeli, skončili neslavně (ani pes po nich neštěkne); má svou jednotku čističů a bezpáteřních katů (v čele s arcizlořády a nohsledy Schillerovou a Faltýnkem).
Země je zplundrovaná a vydrancovaná, zadlužené jsou i generace, jež se ještě ani nenarodily. Morálka, pravda, právo, slušnost, spravedlnost jsou oficiálně k smíchu. Lež, zlodějina, podvod, agrese, vydírání, korupce a klientelismus naopak zažívají zlaté časy – staly se z nich oficiální nástroje vlády. Udávají tón celé společnosti a hlavně těm, kteří v ní chtějí být bráni jako úspěšní.
Je děsivé, jak snadno lze dnes umazat ze znamínka plus jednu čárku a dělat, že se nic nestalo. Jak rychle naše mysl i duše okoraly a staly se netečnými k bezpráví, zlu a špatnosti.
Babišův chlév a stoka
Sedm let stačilo Andreji Babišovi, aby proměnil naši zemi ve svůj chlév a stoku. To, co bylo ještě před lety nemyslitelné, je dnes většinou společnosti bráno jako norma.
Otrávená Bečva, kde se zjevně úmyslně nikdy nenajde skutečný viník (protože by jím mohla být Babišova chemička), je jen špičkou ledovce. Stejně jako brněnská kauza Stoka, v níž jsou z kriminálního jednání obviňováni nejen bývalí členové hnutí ANO, ale figuruje tam (jako téměř v každé nepravosti navázané na státní správu) i Babišova pravá ruka Faltýnek.
Podezření na podvody a nezákonné jednání jsou jako bublina, stačí ještě víc zalhat, nafoukne se a praskne, je po ní, zapomenuto. Vzpomeňme na levárny nejen v Brně neblaze proslulého zetě Babišovy nejagilnější pomocnice, všehoschopné Aleny Schillerové. Celá její povedená famílie měla z ostudy kabát a nejen kolem Davida Rusňáka se začala stahovat mračna slibující vyšetřování a trest. Ovšem ve chvíli nejpovážlivější přišel zásah od nejvyššího: Schillerové se místo ostudy a případného potrestání dostalo postu ministryně financí a Rusňák to rozjel ve velkém – s takovouto těžkotonážní tchyní je nedotknutelný.
Ze stokrát opakovaných lží jsou nové pravdy, to se ví odjakživa. Babiš toho jen nestoudně a nepokrytě využívá.
Stejně jako zneužívá strachu, který umí vypnout mozek a slabší jedince přímo vhání do náruče jakémukoliv rádoby spasiteli.
Ze státních zaměstnanců vybudoval na úkor zbytku společnosti bohatnoucí nadřazenou vrstvu, která pro teplé místečko a peníze (jimiž je hojně vykrmována a otupována) zničí kohokoliv, na koho vrchnost ukáže – ideální jsou ti, co pořád ještě drze mají své vlastní názory a/nebo si troufají živit sami sebe a držet tuhle vykrádanou zemi jakžtakž nad vodou.
Hledá se Herakles
Výčet špatností a leváren, jež se staly naší každodenní vdechovanou a žitou realitou, by mohl pokračovat dalších několik odstavců. A možná bude bohužel pokračovat několik dalších let – o tom se už brzo rozhodne ve volbách. Ať však dopadnou jakkoliv, je každopádně nejvyšší čas přiznat si, že spoléhat na tradici záchrany od hloupého Honzy nelze donekonečna. Babiš dávno ukázal, že není jen tak obyčejný lokální zlosyn. Míra jeho zlolajnosti, s níž otravuje zemi, vzduch, vodu i myšlenky, dávno přerostla Sněžku.
Je na místě mu přiznat, že zkaženost, jíž nás promořil, dost možná snese srovnání s bájným puchem chlévů krále Augiáše. Je možná čas vyhlásit pátrání po novodobém Heraklovi. Honzové z různých opozičních politických stran a občanských hnutí to už zkusili (a za týden to zkusí znovu – držme jim palce!), ovšem vylámali si zuby, respektive vždycky nakonec, když došlo na lámání (nejen) chleba, vycouvali s pusou plnou alibistických výmluv, aby pak znovu jakoby zaútočili.
Takovéto typicky české tanečky ale na Babiše s tuhým estébáckým kořínkem neplatí. Na hrubý pytel… Navíc jak z antických bájí víme, Herakles nejen vyčistil chlévy samožerného, bohatého, lakomého a ulhaného tyrana Augiáše, ale nakonec v rámci vyšší spravedlnosti (a za požehnání bohů) krále i jeho prohnilé království zničil. Něco podobného by nebylo od věci.
Otázkou je, kde onoho bájného hrdinu silného na těle i na duchu hledat. Zdá se, že naše otrávené řeky a za využití zneužitých evropských peněz vydrancovaná země už velké hrdiny nerodí.
Nadějí ale můžou být generace, které se teprve k volbám chystají – jak ukázaly průzkumy, Babiš u nich nemá šanci. Vůbec celý tento náš (starý) svět u nich nemá šanci, jde čím dál mimo ně, vyrůstají do jiného, který se nám příliš nelíbí (ale to je asi tak všechno, co s tím zmůžeme). A kdo říká, že novodobý Herakles musí mít svaly? Možná mu bude stačit chytrý telefon, bystrá mysl, pud sebezáchovy a hlavně (sebe)vražedná odvaha hraničící s drzostí a idealismem.
Drž hubu a plav
Vzpomínám, jak mi naše skvělá básnířka Viola Fischerová rok před svou smrtí v létě 2009 vyprávěla, kterak její partner, slavný spisovatel Karel Michal psal podle své povídky scénář k trezorovému filmu Bílá paní. V závěrečné scéně lidé skáčou do řeky, plavou a přitom předstírají, že jdou po novém mostě, který jim byl slíben, ale postaven dosud není.
„Drž hubu a plav,“ zní slavná replika, jež zavřela ústa kverulantovi, který trpěl postižením mluvit pravdu.
A tehdy jsem Viole s naivitou posametové generace říkala, že tak hloupí, abychom to opět dopustili, už rozhodně nebudeme. Že my se dnes nejen díváme, ale i vidíme. Posloucháme a skutečně slyšíme. Opět myslíme sami za sebe. Svobodně. Doba stádnosti a normalizace, automatického přejímání předžvýkaných a oficiálním hlavním proudem schválených názorů, masové ostrakizace lidí s jiných názorem je pryč.
Nevybavuju si už, co mi na to řekla. Nejspíš nic. Byla moudrá. Protože dnes???
