Co napadá Ondřeje Kobzu: Hledání osudové ženy
Seděl jsem nedávno bezradně na zahradě a zoufal si, že opět nemám parťáka na všechny ty piana, šachy, Poesiomaty, Hostiny na Karlově mostě. Kavárny a střechy mám celkem dobře zajištěný. Ale ty veřejnoprostorový aktivity ne. Málo s kým nám fungovala chemie. Už jsem si kolikrát říkal, že to je možná signál, že to nemám dělat. Říkám si, že je asi problém ve mně. Mě baví něco vymyslet, udávat tomu tón. Ale ta drobná operativa, to už nezvládám. Řešit autorská práva k básním, druh samolepicí fólie na šachy, počet zatočení kliky, aby se vyrobila elektřina.
Když něco vyzkoušíte třeba osmkrát a pokaždé to nevyjde, tak se každého nového pokusu dost bojíte. Zůstává ve vás syndrom, že vás i ten další pes chce kousnout. Asi je hledání pracovního parťáka podobné jako hledání osudové ženy. Na rovinu přiznávám, že raději pracuji se ženami. Nejsem žádný feminista, ale ženy jsou prostě lepší. A hlavně máme protikladné polarity. Nesoutěžíme spolu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
