Stanislav Balík: Jaká by měla být reakce na poslední události kolem Miloše Zemana?
Na tomto příkladu lze pěkně ukázat, jak se nemá dělat změna ústavy. Když se v roce 2012 novelizovala v souvislosti s přímou volbou prezidenta, změnil se především samotný mechanismus volby. Další změny byly jen kosmetické – došlo například k přesunu milostí z pravomocí, o nichž prezident rozhodoval sám, do těch, kde potřebuje souhlas premiéra. Větší změny doznal jen mechanismus podání ústavní žaloby na prezidenta, kde již o jejím podání nerozhoduje jen Senát, ale i Poslanecká sněmovna. Vše ostatní zůstalo a my se dál tváříme, jako by se v zásadě nic nestalo.
Ale stalo. Přímo volený prezident má totiž politicky zcela odlišné postavení než ten, koho si vybere Parlament. Ať již současný mechanismus dočasného přenosu pravomocí z prezidenta na premiéra a šéfa sněmovny, či jeho trvalého zbavení mandátu jsou totiž nastaveny podle logiky nepřímé volby. Tedy, že je to Parlament, který přinejmenším navrhuje, v jednom případě dokonce rozhoduje.
Zvlášť v situaci, v jaké se nacházíme nyní, kdy v obou komorách Parlamentu mají většinu politické proudy současnému prezidentovi hodně vzdálené. Není proto bez rizika společenských otřesů, že mají spustit proces, na jehož konci se prezidentské pravomoci přenesou na ústavní činitele reprezentující svět, který Miloš Zeman dvakrát v přímé volbě porazil.
Pro hledání jakéhokoli řešení se mezi sebou budou tlouct dva ohledy – rychlost a legitimita. Kupříkladu v současnosti není v pořádku, že téměř tři týdny není možné rozhodnout o přenosu prezidentových pravomocí, protože nemáme ustavenou Poslaneckou sněmovnu. Je třeba odmítnout náhled, že to vlastně nevadí, neboť pro odchod staré a příchod nové vlády bude prezident třeba nejdříve v druhém týdnu listopadu. Copak jinak nic nedělá? A to raději nepřivolávejme bezpečnostní krizi, kdy by bylo zapotřebí jeho pravomoci vrchního velitele ozbrojených sil.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
