Bohumil Doležal: Slavíme 17. listopad. Zkusme se ale také na chvilku zastydět
K tomu, co jsem o víkendu psal o výročí 17. listopadu, bych přidal ještě poznámku. Souvisí s tím, co jsem si v poslední době přečetl či poslechl tu a tam v českých médiích.
S listopadem 1989 to na první pohled nesouvisí. A přece: zaujala mne pozornost, jakou teď např. v denním zpravodajství ČT nebo na serveru Aktuálně.cz, jejž čtu, protože je to zadarmo, věnují německé okupaci, teroru a útisku, českému odporu, obnovovaným pohraničním pevnostem apod. Třeba je to jen bezděčné; ale ve mně to přesto vzbuzuje pochybnosti.
Zažil jsem mimo jiné stalinismus, normalizaci, babišovské a zemanovské Nové pořádky, jež nyní možná končí. A mám zkušenost, že vždycky, když se u nás otevře emocionálně nabité válečné a okupační téma v těsném sousedství s jiným, jež s ním nijak přímo nesouvisí (např. teď zrovna babišismus a jeho následky), vždycky se tu natvrdo řečeno něco zakecává.
Pokusím se letmo zformulovat, co se podle mne zakecává právě teď.
To, s čím se dnes musíme v první řadě vyrovnat, protože jsme to zatím pořádně neudělali, není válka a okupace, ale podivná léta 2013–2021, která možná právě končí (nebo taky ne). Nové pořádky začaly Velkou protikorupční revolucí, v níž národ vedený prokurátory a policisty (proboha, ne všemi!) smetl vládu politiků, kteří nemakali a kradli. Do čela se nám všem na osm let postavil polistopadový zbohatlík a miliardář Andrej Babiš.
Mohl tak učinit, protože velká většina z nás mu dvakrát po sobě v demokratických volbách dala důvěru (poprvé napůl, podruhé úplně). A podvakrát dostal naši důvěru i další protagonista ostudného politického vývoje posledních let Miloš Zeman, člověk, který by se ve „zkostnatělé standardní demokracii“ sotva uplatnil. To vše za účasti českých médií, v nichž je u nás v posledních osmi letech přechod od nezávislosti ke spolupráci (cizím slovem kolaboraci) tak jemný a pozvolný jako snad dosud nikdy.
A chtěl bych jen doporučit, abychom se v rámci dnešních oslav, juchání, výskání a vyvolávání duchů (např. ducha Václava Havla) taky na chvilku, chviličku potichu zastyděli. Je to malý, ale nezbytný předpoklad k tomu, jak dát zase do pořádku spoušť, v níž se právě plácáme a kterou jsme si tentokrát na rozdíl od protektorátu a okupace spískali sami.
