Co napadá Ondřeje Kobzu: Skolit kance
Konečně se v mé venkovní vaně už dělá ráno krustička ledu. Znamení, že je vše v pořádku a já se mohu každé ráno vymáchat v absolutním blahu. Konečně jsou tady normální měsíce, kdy je venku okolo nuly. Dlouhou dobu jsem se zkoušel sprchovat studenou sprchou. To není špatné, ale voda například v Lucerně, kde napůl bydlím, není tolik studená, je spíše vlažná. Před rokem jsem si zkusil vytáhnout na střechu a na hrad plechovou vanu. To je úplně něco jiného.
Už to mám najeté. Vstanu z teplé postele, zapálím svíčku na stole, sáhnu po osušce a jdu ven. Prozpěvuju si často jednu adventní píseň Ejhle, Hospodin přijde. Přikazuju sám sobě jenom dojít k té vaně. „Když si to pak rozmyslíš, tak je to v pořádku. Klidně se vrať do tepla, Kobzo.“ Takhle na sebe zkouším různé úskoky. Stojím před vanou a rozmýšlím, jestli se teda nevrátit, když to mám povolený. Jenže ona je docela zima, jak tam stojím nahej. Tak si řeknu: zkus tam vlízt jen po nohy, a když to bude blbý, tak zase vylezeš. No, stoupnete si tam a to vám vypne mozek a prostě se tam rezignovaně položíte. Ruce se přirozeně spojí k modlitbě, protože druhá varianta je položit je do vody a to by vám odčerpalo hrozně moc tepla. Zavřu oči, ostrým dechem vydechuju do těch sepjatých rukou. Nejdřív staženost, každým nádechem tělem prostupuje uvolněnost a euforie.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
