Jefim Fištejn: Dědictví Angely Merkelové
Druhého prosince, za víření bubnů, záře pochodní a tklivých zvuků smíšené pochodové a rockové hudby, se Německo rozloučilo s Angelou Merkelovou coby kancléřkou. Další dění ve své vlasti už bude „matička“ pozorovat z gauče. Jaké dědictví odkazuje svým sirotkům?
Za pár dní by mohla vyrovnat dosavadní rekord svého předchůdce Helmuta Kohla v délce pobytu u moci – ale už ho nevyrovná. Kancléř Kohl měl na kontě takový neopakovatelný husarský kousek, jako je znovusjednocení Německa. Málokdy se politikovi podaří zapsat do dějin tak kromobyčejným výkonem. Přesto jeho nedobrovolný odchod z politiky, k němuž Angela nemálo přispěla, nikdy nebyl vnímán jako epochální zlom. Až teď prý dochází ke konci jedné velké epochy.
Žijeme sice v době, kdy střízlivá fakta jsou dávno vytěsněna dojmologií morálního kýče, ale i tak je dobré sesumírovat zdroje všehomírné popularity Merkelové, která mnohokrát obsadila v žebříčku nejvlivnějších žen světa horní příčku. Jinak nemáme šanci pochopit, proč si v posledních letech, dle agentury INSA, většina dotazovaných Němců pravidelně přála odchod „matičky“ z politické forbíny.
Trvalá sedlina
Vypočítat klady jejího vládnutí lze různými způsoby, ale vždy jejich stručný seznam bude vypadat zhruba tak, jak ho nabízí britská mediální korporace BBC: za dobu vládnutí úspěšně provedla Německo a Evropskou unii takovými úskalími, jako je schválení Lisabonské smlouvy, řecká dluhová krize, migrační anabáze, brexit, Trumpovo prezidentování a nakonec i covidová pandemie.
Seznam výdobytků je vskutku impozantní, přesto je na místě otázka: Co se myslí slovesem provedla? Vyvedla, nebo zavedla?
Státníkovo politické dědictví lze hodnotit dvojmo – podle toho, jak jeho činy ovlivnily běh dějin, a podle toho, co z nich zůstane v politice jako trvalý přínos, jako nový standard chování. Nic moc z její slavné kariéry nepadá do trvanlivé sedliny. Je nyní stav Evropské unie tak nějak konsolidovanější, než byl, když nastoupila k moci? To sotva. Na její dobu připadl brexit, současné francouzsko-britské sváry při každé příležitosti, turecký vzdor, maďarský a polský odboj, mimořádná hospodářská nejistota na jižním křídle Unie, strmý nárůst odstředivých nálad veřejnosti a vzestup secesionistických politických sil. Nekonala se žádná srozumitelná reforma EU, svatosvatě slibovaná už na konci 90. let minulého století.
Zvládneme to?
Máme vnímat jako její nezpochybnitelnou zásluhu vítací ideologii a politiku otevřených hranic? Ve svém velkolepém novoročním projevu z roku 2016 se dušovala, že právě tak bude teď vypadat celá Evropa a její nová politická morálka. Nyní, na konci roku 2021, opravdu zbylo něco podstatného z „Willkommenskultur“ a z přesvědčení, že „wir schaffen das!“ (zvládneme to!), z Evropy bez hranic? Neřekla snad později sama, že rok 2015 se už nikdy nesmí opakovat? Prociťte celou hloubku jejího zoufalství: hodina největší slávy, vrchol jejího politického odkazu se už nikdy nesmí opakovat?
Německo opouští ve stavu, který přiléhavě popisuje rčení Mezi slepými je i jednooký králem. Není pádný důvod pro vítězné troubení pozounů. Země je v recesi, inflace překračuje šest procent, automobilový průmysl prožívá dobu zmatků, množí se odborné hlasy žádající revizi ukvapeného rozhodnutí o zrušení jaderné energetiky. Je to pravá „zima úzkosti“, řečeno spolu se Steinbeckem.
Že zdárně provedla svou vlast dobou pandemie? Neexistuje žádný ukazatel, který by v proticovidovém boji kladně odlišoval Německo od zbytku Evropy. Kdyby to všechno neplatilo, pak by nebylo důvodu k zanevření Němců na svou kancléřku, pak by nebyl ani překvapivý výsledek posledních voleb, nebylo by slibů budoucího kancléře, že napraví četné chyby minulosti, ani snahy předpokládaného nástupce Merkelové v její vlastní CDU o návrat k pravicovým postojům z levého středu, kam stranu dotlačila. Její domnělý lítý boj proti odpůrcům demokracie výmluvně ilustruje skutečnost, že se s Putinem setkávala častěji než všichni populističtí vůdcové Evropy dohromady.
Podivný koktejl zájmů
Na pozadí oslavných zpěvů zní jako disonance názor polského deníku Rzeczpospolita: „Za vlády Merkelové se politika Německa transformovala v podivný koktejl nelítostných korporativních zájmů německého finančního a průmyslového světa, klimatického radikalismu, prázdného moralizování ohledně evropských hodnot a pokusů za každou cenu zbavit se břemene odpovědnosti za obrannou bezpečnost kontinentu. V tomto smyslu žádné prudké změny očekávat nelze…“
