Kauza Daniela Kovářová: Rakovina cancel culture jde po úspěšné rodinné advokátce
Se stoprocentní jistotou si můžeme říci, že jakmile se na Západě objeví sebevětší blbost, dřív nebo později dorazí k nám. Zvláště když se jedná o progresivistický mor, který se již několik let rozlézá po amerických a dalších anglosaských univerzitách a který se ve jménu nejrůznějších pochybných teorií snaží citovým vydíráním a ublíženeckým kňouráním zabránit šíření nepohodlných názorů a eliminovat jejich nositele.
Terčem se u nás stala bývalá ministryně spravedlnosti a advokátka Daniela Kovářová poté, co na půdě Právnické fakulty UK ve své přednášce na téma Klady a zápory ženské emancipace bilancovala jak pozitivní stránku, tak i negativa, která přináší.
Několik uvědomělých studentů pobouřila přednáška natolik, že se rozhodli zaslat vedení katedry bonzácký dopis, ve kterém žádají nápravu škod, které podle nich bývalá ministryně svými slovy způsobila. Jak už to v podobných případech bývá, dopis podepsaly pouze dvě studentky, ale hovoří v něm za celé studentstvo. Je přitom signifikantní, že v následné diskuzi žádné konkrétní připomínky k jejímu vystoupení nezazněly.
Ono ostatně na jejím příspěvku skutečně není co kritizovat, a to ani kdybychom na něj měli hledět deviantní optikou politické korektnosti. Co je ostatně špatného na výroku, „že jako žena žiji v nejlepší době a na nejlepším místě tohoto světa“? Že by vadil dodatek o tom, že i dnes ještě postačí posunout se pár tisíc kilometrů, abychom našli místa, v nichž je žena stále méně než muž a v nichž si o českém právním postavení smí nechat jenom zdát? Že tím, byť nekonkretizovala, ukázala Kovářová de facto na muslimské země, kde postavení žen skutečně připomíná spíše středověk, což feministky bůh ví proč tak nerady slyší?
Nebo že by vadil exkurz do historie, v níž Kovářová spatřuje například madonu s dítětem, ženu mnohokrát opěvovanou v díle umělců malířských, sochařských, hudebních, literárních či filmových, ženu vlivnou i svůj vliv uplatňující? Co „zraňujícího“ je na tvrzení, že ženy možná neměly volební právo a právně zakotvenou rovnost, ale dovedly užívat své zbraně, jimiž ovládaly muže?
Těžko by mohl kdokoli spatřovat něco kontroverzního na tvrzení, že ženy se dnes chtějí v práci vyrovnat mužům, a tak často volí mužné způsoby chování, jednání a mužské strategie, a proto muži se pak k nim chovají jako k mužům a soupeřům, což mnohé ženy úkorně nesou, protože touží po tom, aby s nimi okolí zacházelo jako se ženami. „Přesvědčili jsme ženy, že mohou být, čím se jim zachce. Ale neřekli jsme jim, že každou svou volbou něco ztratí a nikdy a nikde nemohou mít všechno. Emancipace přinesla ženám neuvěřitelné věci. Je na čase mluvit nejen o jejích kladech, ale i o záporech. Rovnost není stejnost a muži a ženy by spolu neměli bojovat, ale spolupracovat a kooperovat.“ Kdo by to nepodepsal?
Ale ono vůbec nejde o názory úspěšné advokátky, ale o její osobu. O tom svědčí už to, že petentky nebyly na výzvu Kovářové schopny vůbec zformulovat konkrétní protiargumenty. V minulosti se ale kriticky vyjadřovala k hnutí #MeToo a je známa tím, že zastává přirozené konzervativní názory bez ohledu na aktuální progresivistické výstřelky. A to je přesně to, co se v progresivistických kruzích neodpouští.
Kovářová se zpovykaným feministkám hodila zároveň jako beranidlo k provedení strukturálních zásahů na akademické půdě, přesně podle zásad neomarxistického dlouhého pochodu institucemi. Proto navrhují, aby fakulta provedla rovnou jakýsi „genderový audit“. Od toho je už jenom krůček ke zřízení nějaké komise uvědomělých a pokrokových studentů, aby výsledky takového pochybného auditu uváděla do praxe – včetně eliminace názorů a osob, které nebudou závěry respektovat a budou prezentovat odlišné názory. Něco na způsob osvědčených akčních výborů na vysokých školách po únoru 1948 či fakultních výborů SSM.
Nejhorší je, že dopis dvou popletených progresivistek prošel studenty bez adekvátní reakce. Kovářová dostala maily podpory pouze od dvou studentů. Ostatním to zřejmě nevadí, anebo se bojí, že by se případnou podporou mohli rovněž dostat na blacklist.
Alibistické bylo rovněž vyjádření děkana PF UK Kuklíka. Na jedné straně se sice Kolářové a svobody slova zastal, na straně druhé si ale neodpustil poznámku o jejích „kontroverzních názorech“, aniž by rovněž specifikoval, co tím míní.
Pokud by se podobná aféra odehrála na nějakých zbytečných pavědeckých oborech, jako jsou genderová studia, dalo by se nad tím mávnout rukou. Ale z právnických fakult vycházejí státní zástupci, advokáti, soudci – tedy ti, kteří každodenně rozhodují o našich osudech, našich životech. Pokud by do těchto profesí měli proudit studenti, kteří neuznávají toleranci k názorům jiných, znamenalo by to znásilnění právního státu.
