Čtyři hlavní proudy dnešní české politiky (a veřejné diskuse) a jeden solitér
Česká politická scéna se proměňuje. Podzimní volby přinesly porážku náčelníka babišismu a její značky politické divize Agrofertu. Fenomén Andrej Babiš nyní sám sebe prezentuje jako vůdce opozice a velmi pravděpodobného favorita blížícího se souboje o post hradního pána po odchodu Miloše Zemana. Účelové spojenectví Babiše a Zemana je již minulostí. Miloš Zeman má i ve svém věku stále dobrou paměť. To byl podle mého jeden z hlavních důvodů proč Zeman nakonec vyhověl návrhu Petra Fialy, a rozhodl se během několika dnů jmenovat jeho kabinet, i s kandidátem Pirátů Janem Lipavským. Fiala prezidenta ubezpečil, že si zahraniční politiku uhlídá sám, a to zcela v intencích vládního prohlášení nastupující pětikoalice.
Prvním proudem dnešní české politiky, jakož i diskuse ve veřejném prostoru, je sestava Fialovy vlády, jakkoliv se může zdát, že Piráti mohou být její latentní vnitřní opozicí. Já si to nemyslím, i oni budou nuceni žít v realitě. Jejich případný truc odchod z vlády by jejich pozici zcela marginalizoval. Druhým proudem je průhonické ANO, tedy Babiš a jeho komparsisté. Třetí proud tvoří Okamurova SPD, která rétoricky splývá s některými stranami, které ve volbách prohrály a snaží se udržet ve hře agresivní protestní rétorikou. K nim se dnes řadí pestrobarevná směs antivakcinačních bojovníků. Z této pozoruhodné sestavy se stává (vědomě i mimoděk) bojůvka, podobná těm, které se objevují i v jiných evropských zemích, k neskrývané radosti Vladimíra Vladimíroviče z Kremlu a exportérů čínského vlivu na našem kontinentu. Čtvrtým proudem (spíše potůčkem než řekou) jsou bývalé parlamentní levicové strany ČSSD a KSČM, které úspěšně pracují na vlastní likvidaci, a také některé levicově se orientující progresivistické formace, jakými jsou např. Zelení.
Pak tady máme ještě jednoho solitéra. Tím je lánský rekonvalescent Miloš Zeman. Jeho vliv slábne úměrně jeho zdravotní kondici, ale jak se zdá, tak o něm ještě v příštím roce uslyšíme. A pravděpodobně i o jeho nejbližší hradní kumpačce. Čas se jim krátí a jistě budou chtít zhodnotit svoje dosavadní „úsilí“.
Končí období, co by kdyby a nastává éra tady a teď. Fialova vláda správně deklaruje, že bude vládou všech občanů naší republiky, ale to neznamená, že se musí snažit ve všem vyhovět všem ostatním proudům české politiky a jeho solitéru. To by byla politická sebevražda, nerealizovatelná kvadratura kruhu. Petr Fiala musí se svým týmem především udržet přízeň svých voličů. Ti očekávají zásadní změnu, kterou musí být konec babišismu, tedy deagrofertizace státu. A to nejen verbálně, ale i v realizaci konkrétních kroků. Změnit je třeba mnohé, nejen obsah a formu politiky, ale i její styl. Vyřčené musí platit, politiku je třeba zcivilnit, ukáznit, odburanizovat…Petr Fiala však musí přesvědčit co nejvíce svých nevoličů, že je to i v jejich zájmu.
Zažíváme covidovou krizi, sociální neklid, ekonomickou nejistotu, ale zejména krizi důvěry ve stát. A právě v této oblasti může Petr Fiala učinit nejvíce. Dát zemi její předvídatelnost, odpovědné týmové vládnutí a atmosféru nejen vzájemného respektu, ale i tolik potřebné vzájemné důvěry. Z případných chyb je třeba se rychle a účinně poučit. K tomu všemu je třeba pravdivě, otevřeně, odvážně a odpovědně komunikovat s veřejností, která je nyní neklidná a nejistá, tak trochu se již bojí možné frustrace. Právě proto je nutné vést aktivní permanentní dialog s různými skupinami občanů, s neziskovým sektorem, s profesními organizacemi, zájmovými spolky a dalšími. Otevřená ofenzivní politika se musí opírat o expertní zázemí, a to i v oblasti vlastní prezentace, aby mimo jiné uměla čelit atakům ostatních proudů rozpolcené polické scény i celé společnosti, a udržela si tak dostatečně vysokou podporu i v mezivolebním období. Dobrý start Petra Fialy a jeho týmu naše země potřebuje. Je nejvyšší čas.
