Jefim Fištejn: Putinova „bratrská pomoc” v Kazachstánu aneb Ruský prezident si plní své sny
Svou technologií provedení ruský vpád do Kazachstánu nápadně připomíná historické analogie – „bratrskou pomoc“ poskytnutou nám v roce 1968 a „vstup omezeného kontingentu“ do Afghánistánu v prosinci roku 1978. Rozkrokování je takřka identické: ohrožení veřejného pořádku demonstracemi, zvací dopis zdravého jádra, intervence pod pláštíkem loutkové obranné organizace, rozprášení starého a dosazení nového vedení s následující normalizací. Schází snad jen „Brežněvova doktrína“, ale nepochybuji, že i ta bude brzy reinkarnována v podobě doktríny Putina, v níž se nyní cizelují poslední věty.
Dnešní agrese má ovšem svá specifika. Kazachstán je svou rozlohou devátý největší stát na světě, významný vývozce ropy a jiných nerostných surovin. Kdo dostane tohoto obra do své vlivové sféry, je pánem celého regionu. Ruští imperiální myslitelé vždy pociťovali osamostatnění Velké stepi jako územní křivdu: Aleksandr Solženicyn mluvil o „měkkém podbřišku Ruska“, Putin častokrát zdůrazňoval, že severní půlka Kazachstánu je vlastně původní ruské území nedopatřením zapůjčené jinému státu. Nynější události jsou podávány jako náprava chyb živelného rozpadu SSSR.
Dramatické relace přicházející z bojiště odpovídají zadání. Okupační vojenská operace pod pláštíkem Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti (ODKB, což je 6 postsovětských států, neplést si s Varšavskou smlouvou) nepředpokládá zasahování do vnitřních záležitostí svých členů. Proto aby zásah vypadal legitimně, musí nový kazašský prezident Kasym-Žomart Tokajev mluvit o „pokusu o státní převrat, který podnikly bojůvky mezinárodních teroristů vycvičených a řízených nepřátelskými centry“. I když kamery nezachytily žádné výjevy armádních bitev, mluví se o desítkách mrtvých, aby dojem cizího vpádu byl dokonalejší. Zprávy o několika případech uřezávání hlav jsou průhlednou narážkou na řádění pomyslných islamistů rovněž zaslaných ze zahraničí.
V posledním čtvrtstoletí se ve středoasijské zemi ukotvil autoritářský režim, dost typický pro celý region. Že to byla dědičná diktatura, to Putinovi vadilo nejmíň. Trochu ovšem vadilo, že poslední žijící člen Politbyra ÚV KSSS Nursultan Nazarbajev, ve vlasti požívající titul „Elbasy“ (vůdce národa), bere svou nezávislost dětinsky vážně. Zručně rozehrával ropné bohatství své země, posiloval vazby na Čínu, byl aktivním promotérem pekingské strategie „Hedvábné stezky“, ale zároveň byl nadšeným hráčem projektu Velkého Turanu – pomyslného sdružení turkicko-jazyčných zemí v čele s ambiciózním Tureckem. Sotva je náhoda, že posledními účastníky telefonických hovorů Putina před zásahem byli zrovna Si Ťin-pching z Pekingu a obnovitel Osmanské říše Erdogan. Nejspíš si tak pojistil jejich neutrální reakci na nejnovější demonstraci moci.
Dá se říci, že tímto krokem Kreml zabil dvě mouchy jednou ranou. Vladimír Putin nejednou deklaroval, že „rozpad Sovětského svazu pokládá za největší geopolitickou katastrofu 20. století“. Definitivním podřízením si Kazachstánu činí pokus o nápravu tohoto stavu. Státní útvar, který mocensky zahrnuje vedle Ruska a Běloruska také Kazachstán, prakticky opakuje obrys zaniklého SSSR, zejména když připočteme zbylé středoasijské diktatury a Arménii, která formálně současné operaci ODKB velí. Druhou zabitou mouchou je nadcházející jednání s Bidenem. Putin pokládá „stařičkého mocnáře“ za neadekvátně slabého protivníka a vůbec se netají přesvědčením, že čím nejapnější je Biden, tím neomalenější může být on. Připojením Kazachstánu do pásma svého výlučného vlivu se snaží zastrašit Bidenovu beztak vystrašenou vládu a ukázat jí, že zatímco si Západ hraje se slovíčky, on svoje hrozby míní smrtelně vážně.
