Bohumil Doležal: Předseda Senátu vyzývá k bratrství
Role Miloše Vystrčila vyplývá z nynějšího mezidobí: je formálně vzato druhým nejvyšším ústavním činitelem. Zdůrazňují to občasné zdravotní indispozice prvního muže ve státě (všimněte si, jak jsem decentní), do nichž nám obyčejným čičmundům na základě všeobecného konsensu mezi našimi papaláši nic není. Je tedy cosi jako skoroprezident.
V projevu si předseda Senátu vzal k ruce celý kýbl medu. Mluví o korektnosti, slušnosti a důstojnosti. Medem natírá bývalého premiéra, který podal demisi, když už mu nic jiného nezbývalo, i premiéra nově jmenovaného. A taky prezidenta, který ho jmenoval, ovšem poté, co prezidentovi nic jiného nezbylo, protože vyhlídnutý bývalý premiér uprchl jako nápadník z Gogolovy Ženitby.
Pokud jde o to, že prezident údajně „naplnil ústavu a přispěl k důstojnosti jmenování nové vlády“ – to vše v lánském akváriu po výsleších kandidátů na ministry, na něž nemá právo (proč by ho ovšem nevyužil, když vyslýchaní se poté třásli blahem): to je, lituji, od pana Vytrčila korektnost a slušnost dosti nemístná. A pokud jde o důstojnost, měl by snad být aspoň trošku náročnější.
Naši papaláši dostali tedy od pana Vystrčila jedničku ze slušnosti, protože nakonec udělali většinu z toho, co jim ústava ukládala (a ještě něco navíc). Další uznání si zaslouží naši zdravotníci, kteří se starají o nemocné, zatímco někteří jiní mají na Nový rok volno (například já, jsem už osmnáct let v důchodu). Nechci vůbec bagatelizovat záslužnou práci, cituji, našich zdravotníků, kteří se starají o nemocné v našich nemocnicích (bože, ten žargon, pan předseda Senátu nebyl přece před rokem 1989 nemluvně, musí to znát!). Chci jen upozornit, že ti lidé vykonávají (jistě svědomitě, o tom nepochybuji) práci, za niž jsou placeni.
Jako protiklad uvádí pan Vystrčil „některé pacienty“, kteří jsou přesto agresivní, a i „další jedince, kteří se nechovají tolerantně a vstřícně k našim zdravotníkům“ (zase to úděsné bolševické ptydepe!). Pan Vystrčil vyzývá nás všechny (rozuměj co nejsme zdravotníci, tedy nás pacienty), abychom „toto chování“ nepřipustili a odsoudili (mám skoro strach: nemáme přitom náhodou někoho taky přímo prásknout?)
Pan Vystrčil to tak asi nemyslel (aspoň doufám). O to víc je to úděsné. Má to být jakési entrée k morálnímu ponaučení, tj. k výzvě všech (tedy nejen pacientů, předpokládám, že to platí i pro zdravotníky), k toleranci a respektu (Babiše a Zemana už nevyzývá, vždyť ti v posledních osmi letech už obojí prokázali! Neboť „bojovat proti pandemii můžeme úspěšně jedině tehdy, když nebudeme bojovat proti sobě, ale budeme bojovat společně proti pandemii.“
A tohle vůbec není pravda. To, proti čemu musíme bojovat, není pandemie jako nemoc, ale pandemie autokracie, oligarchie a buranství spuštěná v době rozpuku Nových pořádků. Pandemie nemoci se nám jen jako velká nepříjemnost ke všemu neštěstí připletla do cesty. Bojujeme tedy proti zlu, které je v nás a kolem nás, a máme na všem něco viny: Třeba už jen proto, že jsme připustili, aby se věci dostaly tak daleko. Bojují lidé proti lidem, a ne lidé proti virům či mikrobům. Bojujeme proti tomu, kde jsme sami selhali. Idelogie „teď se musíme všichni spojit proti společnému zlu, covidu“ je směšná a zavádějící: Musíme napravit to, co jsme v letech 2013–2021 zvorali. Volby k tomu snad otevřely cestu. Ale to hlavní nás teprve čeká.
