Vláda by měla být ostražitá aneb Český příběh plný falešných začátků i falešných konců
Před podzimními volbami existovalo několik možných scénářů jejich výsledků. Docela klidně nám nyní mohla vládnout koaliční vláda ANO, SPD a Přísaha, přičemž ve hře byla i KSČM. Mohli jsme teď mít i vládu ANO s ODS, kterou si tajně někteří přáli a někteří si ji přejí stále. Nakonec naštěstí dopadlo vše jinak. V Praze a v dalších větších městech vypuklo těsně po volbách spontánní veselí. Konečně změna. Uf, uf, povedlo se.
Vládu nyní tvoří pět politických subjektů. Petr Fiala je veleben jako sjednotitel a nový spasitel. Kampaň předvolební koalice Spolu uspěla, neboť byla pro početné odpůrce dalšího Babišova premiérování stravitelnější variantou než Piráti s partnerem STAN. Přičemž se Starostové ukázali celkem pochopitelně volitelnější alternativou než rebelující Piráti. Volilo se všeobecně více proti než pro. Přiznejme si, že říjnové volby byly referendem o Babišovi. Ten cílil zjevně na Piráty a ODS si nechával ve své skryté záloze. Jeho agrese tentokráte nezabrala podle Prchalova očekávání.
Pokud Fialova vláda neučiní jasný a věrohodný distanc od Babišova předchozího neomezeného vlivu na chod státu a stejně tak od způsobů, kterými se převážně prezentuje Miloš Zeman a jeho okolí, tak přízeň těch, kteří ji volili, začne záhy ztrácet. Pečovat o svoje voliče je nezbytnost, stejně tak vést s nimi dialog, a to nejen ve volební kampani. Česká společnost je pestrá a poněkud těkavá. Ten řez není tak jednoduše černobílý. Není to jen kontrast milovníků starých pořádků se zastánci demokracie, svobody atd. Vůle lidu je jen heslo. Nálady bývají proměnlivé. Všichni nevolají po okamžitém blahobytu a jistotě všeho, ale každý potřebuje něčemu a někomu věřit. Žijeme v nejisté a někdy i nebezpečné době a nikdy nevíme, co se může stát. Právě proto potřebujeme mít naději, že lze stát spravovat slušně a pokud možno spravedlivě. Dobrý politik je dobrým a věrohodným prodavačem reálné naděje.
Dnes dochází k přeskupování nejrůznějších zájmů a vlivů. Mocní zákulisní hráči si chtějí pozice udržet i při změně vlády. Mají vliv, mají zdroje, mají informace, mají mediální prostor a dokáží kormidlovat veřejným míněním. V Česku nyní žije cca 300 korunových miliardářů. Mnozí z nich se řadí mezi takzvané vítěze sametu (s různými starými vazbami). Jsou však mezi nimi i ti, kteří se prosadili od píky v těžké mezinárodní konkurenci, například v oborech IT. Nemálo z nich se rekrutuje z energetické oblasti a jejich pozici žádná krize oboru určitě nezlomí.
Ve špičce je i jeden agrobaron se záběrem do chemie a mnoha dalších oborů, ale hlavně dotační šampión. Jenže právě jemu teď vypovídají jeho nedávní parťáci loajalitu. Prohrál volby, a navíc vedl nesmyslnou válku s EU a to oni nepotřebují. Nemají problém vsadit na jiného koně. Jsou zvyklí na různé „konce“ i „nové začátky“. Kulisy se občas změní, ale jeviště je stále stejné. Co hrají? Variace téhož, oblíbený kus „Naši furianti“. Scénu občas oživí nějaký další výstřední údajný miliardář, prý budoucí prezident. A pak se objeví jiný konsensuální kandidát, jakože občanské společnosti. V mládí byl sice nerozumný, ale kdo je bez viny, ať hodí kamenem, každý přeci může zrát. Hlavně aby byl už konečně ten tolik potřebný „klid na práci“.
Čeká nás turbulentní období. I v něm budou chtít opět uspět neúnavní pragmatici bez zábran i flexibilní praktici života. Nová vládní sestava by měla být nanejvýš ostražitá, neboť těch možných nášlapných min na jejich cestě není a ani nebude málo. Český příběh je plný falešných začátků i falešných konců. Doufejme, že to není naše dnešní realita.
