Parlament je žvanírna. Musí to přijmout Babiš, ale i ti, kdo ho teď za žvanění kritizují
Je to tak odjakživa – když chce opozice ve sněmovně znepříjemnit vládě schválení důležitého bodu, ale nemá na to dost hlasů, uchýlí se k obstrukcím. Opoziční poslanci se dokola hlásí do diskuse a žvaní a žvaní a žvaní. Hodiny, desítky hodin, dny. Při hlasování o důvěře vládě to v minulých dnech udělali zástupci ANO a SPD, z dřívějška s tím ale mají bohaté zkušenosti i ti, kdo je za to teď z vládních lavic kritizují. Ano, sněmovna je leckdy skutečně žvanírna. Tak ale vypadá demokracie a každý, kdo to s ním myslí vážně, se s tím musí smířit.
Za žvanírnu, která zdržuje při vládnutí, označili parlament postupně třeba Lenin nebo Hitler. A také Andrej Babiš. Všichni tři (a nejen oni) měli dojem, že vědí sami nejlépe, co a jak je třeba dělat a než o tom sáhodlouze diskutovat s ostatními, budou na tom raději „makat“. První dva jmenovaní to dotáhli do krajnosti, třetí k tomu naštěstí neměl příležitost, podmínky a možná by ani nezašel tak daleko, i kdyby mohl. Kdoví.
Typické pro politiku a politiky ovšem je, jak se jejich pohled změní, když přesednou ve sněmovně z vládních lavic do opozičních. Babišovi najednou nebylo obstrukční žvanění vůbec proti mysli, když jím mohl znepříjemnit vládě Petra Fialy získání důvěry. Ale pozor – úplně stejně to platí o poslancích takzvaně demokratických, dnes vládních stran. Na Babišovi, Okamurovi a jejich spolustranících nenechali za obstrukce při hlasování o důvěře nit suchou. Přitom ale v době, kdy sami seděli v opozici, dělali přesně to samé.
Jen namátkou – loni v létě tehdy opoziční poslanci ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN, pirátů a další nekonečně dlouho obstrukcemi bránili volbě členů Rady České televize, protože neměli sílu protlačit své kandidáty. „Zastal bych se obstrukce. Je to volání menšiny, aby došlo k nějaké dohodě,“ hájil tehdy sebe a své kolegy například Jan Čižinský od lidovců.
Na podzim roku 2019 zase dnešní vládní strany znepříjemňovaly obstrukcemi Babišovi a spol. schvalování vládního daňového balíčku. A na přelomu let 2015 a 2016 protibabišovská opozice týdny blokovala přijetí elektronické evidence tržeb.
Případů sněmovních obstrukcí bychom našli mnohem víc. A zdaleka nejen v českém parlamentu. Jde o běžnou taktiku i v zemích, kde má parlamentní demokracie mnohem delší tradici a nesrovnatelně větší kulturu. Tvářit se teď, že babišovsko-okamurovská opozice je nedostatečně konstruktivní, když se k této taktice uchyluje, je čiré pokrytectví. Což je mimochodem v politice ještě běžnější než obstrukce.
Čekat od politiků, že budou své vlastní chování posuzovat stejným metrem jako chování svých soků, by bylo naivní. To by mělo být úkolem médií – ta by měla čtenářům připomenout souvislosti. V tomto případě tedy to, že obstrukce nevymyslel belzebub Babiš, aby jimi trápil Fialovu andělskou koalici. Opozice, ať v ní je momentálně kdokoliv, se nikdy nebude chovat tak, aby se to vládě líbilo. Což je zcela v pořádku. Pokud by tím snad byli Fiala a spol. zaskočeni (a při hlasování o důvěře to tak chvílemi vypadalo), byl by to projev absolutního politického diletantství. Možná právě i to chtěli obstruující poslanci ukázat.
