Zemanova diplomatická pomsta aneb Začarovaný politický kruh osobních nevraživostí
Alespoň nějakému pokusu o koordinaci české zahraniční politiky minimálně na rok nejspíš odzvonilo. Miloš Zeman hodil vidle do dalších schůzek ústavně nejvyšších činitelů, kde se diplomatické pozice naší země probíraly. A jak tomu u současného prezidenta bývá, je to rozhodnutí hodně osobní.
„V nové situaci úplně stačí, jestliže se o zahraniční politice budu bavit pouze s premiérem,“ konstatoval v nedělním večerním rozhovoru pro Frekvenci 1. A jakkoliv to mohlo znít příliš diplomaticky, následně Miloš Zeman taxativně vyjmenoval, s kým a proč se scházet nehodlá.
Jen ve stručnosti. Připomněl, že k novému ministru zahraničí Janu Lipavskému dal najevo výhrady už dřív. Což je pravda, překvapením bylo, že ho nakonec vůbec jmenoval.
Nové předsedkyni Poslanecké sněmovny Markétě Pekarové Adamové zase vyčetl nedávný „naprosto nekvalifikovaný“ výrok, kdy se před nadcházejícími maďarskými volbami otevřeně postavila proti tamnímu premiérovi Viktoru Orbánovi. A aby bylo úplně jasno, dodal: „Dělá medvědí službu naší zahraniční politice, do které by se neměla vůbec plést.“
No a kritickými slovy nešetřil ani vůči poslednímu z potenciálních účastníků „diplomatických“ schůzek, šéfovi horní komory Miloši Vystrčilovi. „Předseda Senátu má u mě bohužel, jak to říci, vroubek by bylo slabé slovo…“ začal nejdřív spíše laškovně. Ale hned přitvrdil: Vystrčilovo chování v době své nemoci považuje za „hyenismus“.
Prezidentovy argumenty mají jisté opodstatnění. K novému ministru zahraničí lze mít výhrady, výrok šéfky sněmovny byl skutečně hodně neuvěřitelný, a jakkoliv se předseda Senátu snažil během Zemanovy nemoci držet důstojné a státnické dekorum, přinejmenším dojem ze snahy upozadit hlavu státu tam cítit být mohl.
Na druhou stranu – Jana Lipavského nakonec Miloš Zeman jmenoval, takže by jej měl respektovat, navíc složení vlády je především premiérovou zodpovědností. A Miloš Vystrčil hned, jakmile to začalo vypadat na prezidentovo uzdravování, s jakýmikoliv dalšími kroky přestal. A u Markéty Pekarové Adamové mohl Miloš Zeman při alespoň troše velkorysosti vytáhout svoji jinou oblíbenou kartu, tedy mentorování a poučování. Rozhodl se ale jinak: „Setkat se s paní Pekarovou a bavit se s ní o zahraniční politice, když tomu vůbec nerozumí, pokládám poněkud za ztrátu času,“ konstatoval na Frekvenci 1.
A zatímco jí vytkl „totální neznalost“ Maďarska, svým paušalizováním, že tamní opozice je složena jen z „rasistických, antisemitských nebo nacionalistických skupin“, se také jako zrovna velký hungarolog neuvedl. Ale o to tu nejde…
Především upřednostnil osobní pocity, v tomto případě jistou přezíravost s příchutí politické pomsty. Neboli dost podobné tomu, za co jsou vcelku po právu kritizováni mnozí Zemanovi zarytí odpůrci. Svým emocionálně založeným odporem k současnému prezidentovi přebíjejí fakt, že stále reprezentuje institut hlavy státu, ať se to někomu líbí nebo ne.
U Miloše Zemana to ale možná byl i strategický tah. Vzhledem k současnému politickému souznění vlády a obou komor parlamentu by byl při schůzkách nejvyšších ústavních činitelů v jasné menšině. Ať už tak či tak, hrozba jednotného, anebo alespoň ne příliš kakofonického hlasu v české zahraniční politice byla opět zažehnána.
Je ale také třeba dodat, že ani v minulosti tyto schůzky k ničemu převratnému nevedly, natož k nějakému trvalejšímu společnému postoji. Aspoň se ale dotyční potkali…
