Nenávist jako norma, urážka místo argumentu. Kdo nesdílí většinový názor, je dnes společenský vyhnanec
Napsala jsem reportáž o přátelském a neformálním setkání lékařů, odborníků a laiků na téma covid-19 (Nechte statečné léčit, aktuální vydání Reflexu). Takováto setkání se dějí po celé republice a je jich čím dál víc. Velká část médií o nich nereferuje, nezapadají do politicky korektního a žádoucího informování o současnosti. Ale život není politicky korektní, díky bohu. A jsou časopisy jako Reflex, které od svého vzniku vždy reflektovaly skutečný svět kolem nás se vším, co se v něm děje.
Popsala jsem tedy odpoledne a večer plný mimo jiné sdílených zkušeností z praxe léčení nového koronaviru. Protože se léčit dá. To se ví. Přesto většina lékařů primární péče neléčí a z těch, kteří tak činí (čísla jejich úspěšnosti hovoří za vše), se stali vyvrhelové společnosti. Jak koneckonců dokazuje vskutku mohutná vlna nenávistných dopisů, již můj text vyprovokoval. Jsou to dopisy plné osobních urážek, nadávek, bagatelizace a zesměšňování jiných názorů.
Úkolem novinářů je sledovat, co se reálně ve společnosti děje. Ne psát jen o tom, co si většinová společnost přeje, aby se dělo, a co považuje za politicky korektní a správné.
To, že na tuto vlnu „informovat hlavně o tom, co je správné“ (ergo oficiální státní, případně mezinárodní linie), naskočila mnohá celostátní média, je alarmující. Ještě víc děsivé je, že to velká část veřejnosti přijímá s automatickým souhlasem, a kdykoliv někdo dá hlas a prostor i jakémukoliv jinému než oficiálnímu názoru, je urážen, ponižován a vysmíván, v extrémních případech označován rovnou za viníka všeho špatného a má na rukou krev.
Smutek pak člověka bodá do tváře téměř stejně jako ostré zmrzlé vločky nedávné sněhové chumelenice, když reportáž o neformálním setkání (kde mimochodem mnozí z přítomných byli naočkováni a nikdo neurážel propagátory vakcín apod. tak, jak to nyní dělají oni) vyvolá hromadnou nenávistnou reakci plnou vulgárních útoků. Zhnisaná a podebraná skupina společnosti, k níž ti, proti nimž je onen útok veden, přistupují naopak s respektem (každý má právo mít svůj názor), cítí potřebu zbavit se frustrace a našla zdánlivě snadný cíl.
Je smutné, že zvlášť v této náročné době namísto vzájemného naslouchání si a respektu mnozí z nás jen běhají v kruhu slepého přesvědčení o jediné pravdě hnáni nenávistí, nadávkami, urážkami, zlostí.
Trvá to už dva roky.
Za tu dobu se mnoha lidem netolerantnost a nesnášenlivost zapouzdřily v tělech; při každém podráždění (jímž jiný nebo dokonce opačný názor jsou) se začnou dusit a potřebují hnus vykašlat ven. Z vylívání vlastní frustrace na jiné se stal oblíbený společenský (zlo)zvyk. Kvůli nepřátelské náladě ve velké části naší rozdělené společnosti mají mnozí pocit, že na to mají nejen právo, ale je dokonce jejich povinností „trestat“ svými vulgaritami a urážkami „protistranu“. Užívají si to – duch normalizační zbabělé společnosti zažívá velkolepý návrat.
Dá se to pochopit. Ale nedá se to omluvit a už vůbec ne akceptovat. Nelze přistoupit na diktát jediného „správného“ názoru. Není možné přijmout osobní útoky, nadávky a urážky jako součást normy společnosti. Je nepřijatelné ve jménu strachu a frustrace potírat svobodu názorů a slova. Za každou cenu je třeba odmítnout diktát nesnášenlivosti a dát jasně najevo těm, kteří mu podlehli a šíří ho dál, že nejen nejsou v právu, ale nevyhrají, ať jich bude sebevíc a do zástavy si dají jakkoliv vznešeně znějící záminku.
