Odmítnout povinné očkování nestačí. Je třeba obnovit demokracii
Minulou středu vláda odmítla povinné očkování proti covidu-19 jak u některých profesí, tak u osob nad 60 let. Současně doporučila očkování jako nejsilnější zbraň v boji proti nemoci. Když si odmyslíme militárně silácké formulace (stačilo by „zatím nejúčinnější prostředek proti nemoci“), je to podle mne docela OK.
Problém povinného očkování je jistě vážný: Listina základních práv a svobod stanoví, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena a omezit ji lze jen v případě stanoveném zákonem. Zákon č. 258/200 Sb. uvedl, že fyzické osoby jsou povinné podrobit se pravidelnému očkování v případech, které vymezuje prováděcí právní předpis, konkrétně vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb. Když přišel covid-19, byla rozšířena další vyhláškou č. 066/2021 Sb. To mi připadá jako nedůstojná chytristika, jíž se nenápadně přenáší rozhodování o právech a svobodách člověka z ústavní roviny do rukou ministerských byrokratů.
Očkování je ovšem jen malý, i když důležitý případ, jak se u nás od nástupu babišovských a zemanovských Nových pořádků v r. 2013 přenáší rozhodování o základních občanských právech a svobodách, o nichž má rozhodovat legislativa a soudní moc (tj. soudní orgány, ne prokurátoři), do rukou subalterních úředníků exekutivy (kteří ovšem, jak to bývá, poslouchají své nadřízené). Od rozpuku pandemie využíval vládnoucí establishment pochopitelných obav a strachu veřejnosti k tomu, aby odkazem na odborníky (tedy vybrané) omezoval politická práva občanů.
Nechci popírat, že jsou situace, kdy je zapotřebí dočasně některá práva a svobody omezit. A že odborníci (všichni, ne jen vybraní!) se mají dostat ke slovu (tj. k diskusi). Kompetentní rozhodovat jsou politici: tj. exekutiva v tom rozsahu, jaký jí poskytne, zejména v takto choulostivé záležitosti, legislativa a soudní moc tak, jak je vymezená v ústavě. Řekl bych, že se tak často nedělo. Úkol dnešní vlády, která za minulé dění přímo neodpovídá, je zjednat nápravu. Myslím, že by se měla snažit, a to výrazně víc, než dosud činí.
A druhá věc: vzhledem ke covidu-19 jsme na ni zapomněli, někteří z nás moc rádi. Vrata dokořán k mizérii posledních osmi let se otevřela jakobínským revolučním děním z roku 2013: část exekutivy (policisté a státní zástupci) a opozice zavedená i vznikající, co se na revoluční vlně vezla, s poměrně širokou mediální a všeobecně řečeno veřejnou podporou provedla pod chytlavým heslem boje proti korupci poměrně rozsáhlé zásahy na Úřadu vlády, zatýkání politiků atp. Faktický efekt byl pád vlády a Poslanecké sněmovny a postupná změna politického složení volených orgánů: formálně vzato dejme tomu demokratická. Ale důsledky, viděno dnešníma očima, zejména pokud jde o „boj proti korupci“, jsou katastrofické. Měl to být „boj za morální hodnoty“ a pány nad morálními hodnotami se stali policisté a prokurátoři (někteří). Soudní moc mohla jen dodatečně napravovat chyby (taky jen některé).
Když dnes hodnotíme, kdo se tak dostal k moci a osm let se uplatňoval, jsem dalek toho, abych požadoval potrestání mamlasů, kteří to způsobili (měli ostatně masovou podporu velké části veřejnosti, tj. nás). Chtěl bych jenom jedno: že bychom se měli všichni dohromady pořádně stydět a pokusit se to v politické rovině napravit. V čele s dnešní vládou. Čas na nechumelismus (nic se neděje, demokracie jde dál) už dávno vypršel.
Problém povinného očkování je jen malou částí tohoto obřího průšvihu.
A hlavně: nepřipusťme už nikdy takové politické uspořádání, v němž jsou majiteli pravdy a morálky policisté, prokurátoři, byrokrati a odborníci, vesměs někteří a vesměs jen za velmi nedokonalé kontroly zástupců lidu, jež jsme si sami vybrali.
