Okamurovi váleční štváči. SPD se chová jako mluvčí Kremlu
Rusko shromáždilo na hranicích s Ukrajinou 100 tisíc vojáků, hrozí jejím napadením a dává NATO nepřijatelná ultimáta. Vladimír Putin se rozhodl pro konfrontaci. Znovu se ukáže, kde kdo stojí. Ať už v Evropě, nebo u nás.
Putinovy manévry kolem Ukrajiny nelze brát na lehkou váhu. Přesvědčil už, že je schopen anexe Krymu a podpory separatistických nálad v Donbasu, stejně jako na jiných územích postsovětského bloku. Dnes stupňuje agresivitu s cílem, že donutí Severoatlantickou alianci k ústupkům. Zároveň hodlá Ukrajinu destabilizovat a donutit minimálně k poslušnosti.
Tragédie rozpadu SSSR
Putin myslí vážně svoje slova z dokumentu „Rusko. Nová historie“, odvysílaného loni před Vánocemi. Označil v něm rozpad Sovětského svazu za tragédii. Země ztratila 40 procent svého území, obyvatel a výrobní kapacity.
„Koneckonců, co je rozpad Sovětského svazu? To je rozpad historického Ruska pod názvem Sovětský svaz,“ přiznal otevřeně. Pominul, že šlo o vyjádření přání drtivé většiny obyvatel těchto nyní postsovětských republik. Na Ukrajině se v referendu v prosinci 1991 vyjádřilo pro nezávislost 90 procent obyvatel.
Pokud se Putin dívá na svět touto mocenskou optikou, nelze se jeho současnému chování divit. Invaze na Ukrajinu by ovšem znamenala vážné narušení už tak pošramocených vztahů se Západem. Kreml se dušuje, že žádný ozbrojený konflikt nehrozí, ale po zkušenostech se mu příliš věřit nedá.
Jistě vychází i z předpokladu, že Západ není jednotný v postupu, kdy jsou po historických zkušenostech obezřetnější země bývalé východní Evropy v čele s Polskem a Pobaltím. V tomto směru sehrává rozporuplnou roli zejména německá vláda, která dokonce brání Estonsku prodávat zbraně německé výroby Ukrajincům.
Evropa je zároveň částečně paralyzovaná postcovidovou a energetickou krizí. Do značné míry k ní přispěla, což se loni ukázalo naplno, její strategická závislost na dovozu ruského plynu. Jeho cena se prudce zvýšila i díky manipulacím dovozce Gazpromu.
NATO odmítlo diktát
Třicet členských zemí NATO jednomyslně odmítlo ruský diktát, aby stáhlo svoje jednotky z východoevropských zemí a slib, že Ukrajina do Aliance nikdy nevstoupí. Znepokojení projevilo i Finsko, které rovněž uvažuje o vstupu do NATO, a cítí se tímto vydíráním ohroženo.
Řada zemí v čele s Velkou Británií vyjádřila Ukrajině podporu a posílá jí vojenský materiál nebo jinou pomoc pro případ nutné obrany. K podobnému kroku se chystá i Česká republika. Ministryně obrany Jana Černochová navrhuje darovat Ukrajině zhruba 4000 kusů dělostřelecké munice ráže 152.
Váleční štváči
Tomio Okamura zpochybnil tento postoj s odůvodněním, že se jedná „o jasnou podporu a eskalaci hrozby válečného konfliktu v Evropě, do kterého nás hodlá vláda Petra Fialy zatáhnout“. Černochovou a ministra zahraničí Jana Lipavského označil za ideologicky zaujaté „válečné štváče“. Co tedy dělají početné jednotky ruské armády na ukrajinských hranicích?
Stejně jako Okamura argumentuje prokremelský web Sputnik. „Vláda hazarduje s válkou na Ukrajině. Jakoby se zhlédla v karikatuře z předchozích let a přejala roli válečného štváče. Anebo zbrojního supermarketu pro Ukrajince.“
Ještě dál zašel bývalý šéf sněmovního Výboru pro bezpečnost Jiří Kobza (SPD), jenž sepsal argumenty, proč Ukrajině nepomáhat. Patří mezi ně mimo jiné:
„Nesouhlasíme s vývozem munice a zbraní do země, kde zuří občanská válka. Nesouhlasíme s přijímáním do NATO států, kde zuří občanská válka.“
„Respektujeme právo na sebeurčení Luhanska a Doněcka, stejně jako např. Slovenska. Pravobřežní a levobřežní Ukrajina byly historicky dvě země.“
„Nechystají se ukrajinské síly zaútočit dovezenými zbraněmi a municí na Doněck a Luhansk? Poslouží snad česká dělostřelecká munice bombardování civilních vesnic vzbouřených oblastí? Jak se smíří česká vláda s faktem, že bude mít na rukou krev civilistů?“
Mluvčí Kremlu
Lépe by to neřekl ani mluvčí ruské vlády a pomiňme nyní, že přijímání Ukrajiny do NATO není na pořadu dne. V případě SPD však nejde o nic nového. Stačí připomenout její chování kolem kauzy výbuchů ve Vrběticích, jež vedla k vyhoštění desítek ruských agentů a diplomatů a zařazení Česka na index nepřátelských zemí Ruska.
Okamura vybízel ke zdrženlivosti, nevěřil zjištění policie a BIS a prohlásil, že „hrozí ztráta důvěryhodnosti Česka v zahraničí“. Jaké zahraničí měl na mysli?
Kauza se odehrávala v době, kdy Babišova vláda uvažovala o dovozu ruských vakcín Sputnik V, dodnes neschválených Evropskou lékovou agenturou. Okamura tehdy patřil vedle prezidenta Zemana a KSČM k nejaktivnějším zastáncům jejich rychlého nákupu.
„Stát by měl zajistit klidně ruské vakcíny. Neměli bychom spoléhat na Evropskou unii, ta selhala. Naslibovala a nezajistila. Andrej Babiš se na ně naivně spolehl,“ prohlásil šéf SPD ve zprávách CNN Prima NEWS.
Dnes se Okamura paradoxně staví do čela antivaxerské scény, jež v nejextrémnější podobě nosí šibenice pro svoje názorové oponenty před parlament.
V jednom se shodnou všichni - vojenskou invazi na Ukrajině si nikdo soudný nepřeje. To však neznamená ustupovat nátlaku na NATO, jež je společenstvím suverénních zemí. Tomu ale SPD nerozumí, jelikož prosazuje vystoupení z Aliance a je jasné, kdo by z toho měl největší prospěch.
„Hnutí SPD není ani proruské, ani proamerické, ani probruselské. My hájíme zájmy České republiky,“ ukončil Okamura svoji kritiku záměru poslat vojenskou munici Ukrajině. Tak proč opakovaně hájí pozice Kremlu?
