Rusové a Ukrajina: Jen zabrnkají na nervy a pak se nám uleví. Opravdu?
Zbyněk Petráček píše v pátečních babišovských Lidových novinách o nynějším konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou jako o „Kubánské krizi 2.0“. A není prvním ani posledním, kdo tak u nás činí.
V říjnu 1962 byl prý svět na prahu jaderné války. A přece se krizi podařilo rychle vyřešit tak, že ani Washington, ani Moskva „neztratily tvář“. Sověti (!) stáhli své rakety z Kuby, Američané své z Turecka a Západ si s Východem vyjasnily pravidla strategického soužití. Podobně dnes prý Putinovi nejde o obsazení Ukrajiny (kdyby aspoň napsal „nejde v první řadě“ nebo „celé Ukrajiny“!), ale o nová pravidla strategického soužití Východu se Západem. V logice věci pak je, že nakonec dojde k repríze situace, která nepřinese horkou válku, ale jen zabrnká na nervy vlád a lidí, takže dohoda pak bude vnímána jako úleva.
Je mi líto, ale to je zlehčování situace v duchu tzv. syndromu plných kaťat. Rodí se z ní občas (samozřejmě v docela jiné situaci, než je ta dnešní) mnichovské smlouvy. Taky se pak všem hrozně uleví: samozřejmě kromě těch, co to odnesou.
Vidím to jinak. U mne je to zřejmě generační problém. V době kubánské krize mi bylo 22 let, ne tři. Prožil jsem ji za kuriózních okolností a měl jsem samozřejmě strach. Ale taky jsem už věděl, že to, v čem žiji, je ruská (žádná sovětská) kolonie, že to nepovažuji za své a cítím k tomu nulovou loajalitu. Že ten, kdo zrovna vládne v metropoli, je nezodpovědný avanturista, že celou situaci drze vyprovokoval a přitom nemá na to, aby ji dotáhl do konce: projevil se jako falešný hráč pokeru. Celá věc nedopadla fifty fifty, jak se nám pokouší namluvit pan Petráček a spousta dalších, ale potupnou porážkou provokatéra, což se projevilo i ve výsledku: byl záhy vlastními lidmi vykopán z politiky coby avanturista a žádní Sověti, nýbrž Rusové si pak až do zhroucení impéria už netroufli USA a jeho spojence takhle drze provokovat tváří v tvář.
Zkrátka nejsem schopný brát ten konflikt jako pan Petráček, tj. tak jako bere neutrál střetnutí dvou supermocností (už jen být supermocností je nemravné, že?). Podle mne šlo o útok drzého impéria, které mělo ve své ideologii zcela jasně dobytí celého světa (s tím, že když se to nepovede hned a vcelku, spokojí se i s málem; ale intence zůstává pořád stejná).
Jistě, pan Putin a jeho lidé nejsou až tak ambiciózní. Už skoro dvacet let troubí do světa, že chtějí jen návrat přinejmenším před rok 1997 (s tím, že oblast někdejšího poválečného ruského záboru východní Evropy bude „Západ“ smět spravovat společné s nimi).
Takže: zaprvé, výklad kubánské krize ve smyslu „něco za něco“ je z hlediska toho, co se stalo pak, naprosto nesmyslný (Kennedy sice nevyzval Chruščova k bezpodmínečné kapitulaci, ale o co šlo, je z kontextu a z dalšího vývoje situace jasné).
A hlavně: přístup k nynějšímu „ukrajinskému“ konfliktu z hlediska kompromisu „něco za něco“ (abychom vykoupili „pravidla strategického soužití“) je nemravný a zbabělý. „Strategické soužití“, které vyplyne ze „syndromu plných kaťat“, je vždy velmi svérázné.
V této věci nejsem nezaujatý neutrál. Cítím se být součástí společenství, do něhož jsme se vrátili (s ostudou) v roce 1989. Není to žádný Západ, stejně jako Rusko není žádný Východ. Společenství je v současné době vymezeno institucemi NATO a EU. Je to moje širší vlast. Při všech chybách i nedokonalostech. Right or wrong.
