Chybí nám skutečná politická osobnost. Najít ji je jeden z hlavních úkolů Fialovy převoznické vlády
Síla osobnosti premiéra Fialy tkví v tom, že v podstatě žádnou nemá. Je to slušný, vzdělaný a decentní člověk. V naší společnosti cosi jako politický oxymoron. Jeho mírné, rozvážné a povětšinou solidní veřejné vystupování působí na vzdělanou část české veřejnosti jako balzám, ovšem významná skupina občanů jej naopak vidí jako slabocha a nevýraznou postavu, kterou by i bez mikrofonu překřičel kdekdo z bývalého vládního kabinetu, o arogantním Babišovi nemluvě.
Hledá se premiér
Babiš a jeho skvadra vládli dlouho a jejich uřvané, vulgární, buranské a vyděračské praktiky se za tu dobu staly v této vydrancované a pod taktovkou beskrupulózní pávice Schillerové vykradené zemi normou. Lidé začali brát lež jako fakta, přestali si pamatovat, co kdo řekl, akceptovali svou pozici malých nesvéprávných fakánků, se kterými se musí pěkně zostra.
Nová vláda jim nemá co, respektive koho nabídnout. Žádná z vládních stran nemá ve svých řadách skutečnou Osobnost. Někoho, kdo sice možná není tak nekonfliktní, distingovaný, nenápadný a nečiší z něj všeobjímající slušnost a touha stmelovat, ale zato umí v lidech vyvolat silnou emoci.
Bez takovéto osobnosti je ale vláda Petra Fialy jen něčím jako timeoutem při sportovním utkání, ve kterém jeden tým na hlavu poráží ten druhý – dopřejí nám čas nadechnout se, uvěřit v lepší časy, v možnost zlepšení kondice společnosti i státu, ale pak se pískne “zpět do hry” a nakládačka bude pokračovat.
Pokud strany vládní koalice co nejdřív (mají na to sice čtyři roky, ale jak víme, s Babišem v zádech a půtkami uvnitř křehké pětikoalice není nic jisté) nezačnou hledat skutečnou politickou osobnost, někoho, kdo by byl silným premiérem, budou vinni fatálním selháním. O fiasku v dalších volbách nemluvě.
Bez silné politické osobnosti není dlouhodobé vládnutí možné. Politika není gentlemanská hra a nikdy nebyla (i když je to smutné a nemusí se nám to líbit). Kdo na to nechce přistoupit a doufá, že jde hlavně o ideje a odvedenou práci, je snílek a idealista a měl by sedět buď na Hradě, nebo zpět za vysokoškolskou katedrou.
Převozníci do lepších časů
Převoznická vláda je totéž, co v intimních vztazích takzvaný převozník – jeho úkolem (často nedobrovolným, ale nikdo se ho na to předem neptá) je posloužit během zotavování se z krachu a konce jednoho zásadního vztahu a umožnit připravit se na další důležitý vztah. Je to takový náhradník, dočasný milenec; milý, v danou chvíli potřebný, ale srdce se vám kvůli němu nezblázní. Je to role důležitá, leč vskutku nevděčná. Ale někdo to udělat musí.
V naší politice si tohoto Černého Petra vytáhla Fialova vláda. Někteří ji nazývají vzhledem k aktuálnímu katastrofickému stavu země a společnosti vládou sebevrahů. Svým způsobem to tak je. Babiš dělal, co mohl, aby tu nezůstal kámen na kameni, poštval národ proti sobě, vydrancoval, co šlo, zubožil a zdecimoval nejproduktivnější část společnosti, vyděsil mnohé tak, že vypnuli myšlení.
Tato vláda musí především stabilizovat, až pak může začít další vláda (stabilizace potrvá roky) něco zásadního měnit a dělat, a být tedy vládou, která zanechá výraznou (doufejme, že konečně v kladném smyslu) stopu.
I proto vláda převozníků. Neboť převozník přes divokou a nevyzpytatelnou řeku musí být hazardér na hranici sebedestrukce, ale zároveň má před sebou cíl – druhý břeh.
Pokud extrémně náročnou plavbu ti, co na vratký vládní koaliční člun naskočili, zvládnou (alespoň někteří z nich), nemusí nutně skončit v opozici nebo úplně v politice, ale s poctami na druhém, lepším břehu, kam nás slíbili převézt. Ovšem může se taky stát, že spodní proudy agresivní opozice spolu s totální devastací české společenské, morální i hospodářské krajiny, v níž není pevný břeh, ale pouze otrávené klouzavé bahno Fialovu zatím poněkud zmatenou, byť slušnou a státotvorně se tvářící vládu potopí, nebo loď vrhnou zpět na břeh zplundrované země, ze kterého vyplula.
Nepromarnit jedin(ečn)ou šanci
Zatím se bárka s vládou zmítá v úvodních peřejích dost nešťastně a zdá se, že její osazenstvo má co dělat, aby nezvracelo, na nic jiného – natož na pevné kormidlování a synchronizované pádlování – mu nazývají síly.
Úkolem současné vlády je kromě nevděčného a chtělo by se říct téměř nemožného úkolu stabilizace naší rozbité země a vedle vydání soudům těch, kteří vykradli státní kasu a zneužili mimo jiné pandemii k osobnímu obohacení, také právě nalezení silné politické osobnosti, která převezme Fialovu štafetu a jejíž hlas dolehne i k zalehlým zvukovodům těch, kteří uvykli trhoveckému ječáku Babišovy party.
Současná vláda má jedinou šanci a nesmí ji promarnit. Chyby se nepromíjejí, soupeř je tvrdý a nehraje fér.
Je nejvyšší čas, aby si vládnoucí koalice uvědomila, že politika odjakživa byla strategická agresivní hra, kde se každé podcenění soupeře nemilosrdně trestá (kdysi přímo smrtí). Ideály stály vždy až kdesi v pozadí; byly tam a musí být, dodávají hráčům houževnatost pokračovat v partii, i když se zdá prohraná nebo už na ni nemají žaludek. Ale jsou v pozadí, protože lidé chtějí hlavně show.
Po letech iluzionistických vystoupení Babišova cirkusu plného klamu, šaleb, klaunů, ohlušujícího rachotu, kouře, oslňujících efektů spojených s výplachem mozku dav stěží zaujme stand-up komik nebo pokračovatel tradice umělecké pantomimy, byť jeho příběhy budou pravdivé, dojemné a vtipy inteligentní. Dav kolem něj projde bez zájmu, možná ještě s úsměškem. Navíc davu bude jedno, že z představení iluzionisty odcházejí okradení. A ti, kteří to zjistí, na to možná přijdou právě, když budou procházet kolem mima a sáhnou si do prázdných kapes kabátů. A ještě za to vypráší kostým jemu.
Nebylo by divu – bohužel se zdá, že Fialova vláda přistoupila na zvrácenou rovnici posledních let, v níž slušný člověk rovná se neschopný a slabý. Pokud tento svůj postoj rychle nezmění, bude to zcela neomluvitelné selhání.
