Kecy a politika: Putin na Ukrajině, kolaboranti na scéně
Ruský prezident Vladimír Putin ve svém včerejším televizním projevu ilustroval všechny modely myšlení, o nichž autoři podcastu Kecy a politika ve svém posledním pořadu mluvili. Předně vnímá Ukrajinu jakou součást Ruska, kde v letech 2013/14 zde proběhl státní převrat proti proruskému prezidentu Janukovyčovi. V jeho pojetí je dnes Ukrajina nástrojem Západu k boji proti Rusku. Proto je, podle Putina, nutné uznat suverenitu odtrženeckých republik Doněck a Luhansk, protože zde dochází – jak sám řekl - ke genocidě ruského obyvatelstva.
No, a když dochází ke genocidě většinově ruského obyvatelstva, je pochopitelně nutné tam vyslat ruskou armádu. To je v kostce příběh posledních dní. Je to také zdůvodnění, které používal Adolf Hitler koncem třicátých let 20. století proti Československu, když usiloval o odtržení sudetských území.
Podpořte autory a předplaťte si podcast Kecy a politika, který obsahuje odpovědi na dotazy fanoušků a další bonusy >>>
V novém podcastu Kecy a politika se oba autoři k tématu vrací. Současně tvrdí, že ruský problém je současně problém česko-český. Otázka toho, jak vnímají čeští voliči nejen osobu Putina, ale i další zahraničně-politickou orientaci České republiky, a jakou inspiraci z toho chtějí čerpat pro vnitřní politiku našeho státu.
Klaus a Rusko
Po ruské okupaci v srpnu 1968 se zdálo, že politické koketování s Ruskem je po několik generací tabu. Pochopitelně vždycky existovaly okrajové proudy, které své zájmy spojovaly se zájmy Ruské federace, v první řadě KSČM a její satelitní organizace. V posledních letech se nosiči proruského sentimentu však stali dva politici hlavního proudu, exprezident Václav Klaus a prezident Miloš Zeman.
Václav Klaus musel už před lety odejít z vedení prestižního amerického think tanku Cato Institut, právě pro svou proruské postoje. Je to právě ten případ, kdy politik odmítaný západnímu zeměmi postupně skončí na druhé straně. Václav Klaus je autorem řady výjimečných analýz a postřehů o řadě politických a ekonomických problémů.
Když však dojde například na vnitřní politiku Ruska, je to pro něj naprosté tabu. Kulturní války progresivní levice ve Spojených státech a Británii jsou mu předzvěstí degenerace systému. Proč ne. Podobně kritický však není vůči Rusku. Politicky represivní ruský model, který je navíc ekonomicky neúspěšný, jeho kritickému duchu nevadí a tradičně zůstává mimo jeho pozornost. Přitom by to byl právě Klaus, který by svým kriticismem patřil k prvním perzekuovaným v rámci Putinova režimu.
Gospodin Zeman
Miloše Zemana přivedlo k proruským postojům především jeho byznysové okolí. Předně sponzorská podpora zbrojařské firmy obchodující s Ruskem (Strnad). Dalším protagonistou je šéf české pobočky Lukoilu, Martin Nejedlý, dřívější pravá ruka Miroslava Šloufa, který se svou firmou Slavie zbohatl taky obchodem s Východem. Zeman byl také od roku 2005, tedy osm let před svým prezidentským zvolením, pravidelně zván na setkání s ruskými politiky na řecký ostrov Rhodos.
Po svém zvolení hlavou českého státu byl v roce 2014 jediným západním politikem na olympijských hrách v Soči a následně jedinou hlavou státu na oslavách 70. výročí konce války v Moskvě. Když Rusové okupovali Krym, odsoudil Zeman tento krok, protože „je to podobné okupaci Československa v roce 1968.“
Krátce nato se však u něj odehrál velký obrat. Stále víc připodobňoval Krym ke Kosovu, které – podle jeho slov - se taky odtrhlo od Jugoslávie a chtěl pro oba státy stejný metr. Následně prohlásil, že Krym je pro Ukrajinu ztracen. Doplnil to postřehem, že nevěří, že Putin v roce 2014 poslal na Krym svoje vojáky. Doufejme, že tomu uvěří aspoň tentokrát.
Mýtus obchodní výměny
Řada proruských politiků u nás tvrdí, že bez ruských trhů se Evropa a Česko neobejde. Pár faktů. Evropská unie vyváží do Ruska jen 5 procent svého exportu. Naopak je to 37 procent. A Česko? V roce 2019 vyvezlo do Ruska za 80 miliard korun a přivezlo za 137 miliard, převážně ropu a plyn. A vývoz do Německa? Roční částka se vyšplhala na 1,5 biliónu korun, na Slovensko jsme vyvezli za 350 miliard korun, do Polska za 275 miliard korun. Z těchto dat plyne, že do Ruska jde zboží za mizivé částky. Stručně řečeno, Rusko pro svůj rozvoj potřebuje daleko víc Evropu, než Evropa samotné Rusko.
Zdrojem jejich síly není ekonomika, jako u ostatních zemí. Namísto toho je to vyvolávání strachu. Jak to řekl bývalý ministr zahraničí Jevgenij Prymakov: „Rusko nemusí být milováno, ale musí z něho jít strach.“
Pokud Česko projeví strach v případě Ukrajiny, vrátí se mu to v příštích letech.
