Co napadá Ondřeje Kobzu: Ohňová očista
Nemám prý psát o Ukrajině. V čísle toho bude dost. Natrhal jsem si první sněženky. Sezóna trhaných květin do vázy zahájena. Od teď až do listopadových šípků. Nemohl jsem se k nim ale přes uschlé stonky moc dobře proklestit. Tak jsem se rozhodl si zapyromanit. Začal jsem pálit všechny uschlé větve, trávy a lodyhy. Radost, jak to vždy blafne, když tam hodíte plnou náruč rostlin. Oheň vám to doslova sežere z rukou. A chce víc. O to rychleji kmitáte, aby vám dobře hořel. Kolem ohniště se rozhoří uschlá tráva, ale stačím ji zadupat. Když je kupa příliš veliká a jenom to čoudí, tak to nadzdvihnu vidlema, aby se všechno provzdušnilo.
Celý tím provanu. Vlasy mi budou cítit vyuzením ještě pár dní. Ještě pár dní v Praze budu vzpomínat na tyhle blažené chvíle. Připadám si jak uhlíř, který musí udržovat permanentní doutnající drobnou žhavost. Popelem pak pohnojím jabloně, záhony. Staré rostliny svou proměnou dají růst zase novým. Z popela vznikne nový život. Pak si uvařím meltu. Jako kavárník na kafe moc nejsem. Mléko mi došlo, tak zahustím trochou vymačkaného prošlého pikaa. A se silným pocitem zadostiučinění se uznale dívám na kus odvedené práce.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
