Co napadá Ondřeje Kobzu: Kerouakova stovka
Předminulou sobotu to bylo přesně sto let, co se narodil Jack Kerouac. Další výročí, které jsme využili jako záminku, aby se asi čtyřicet lidí mohlo setkat na střešní slavnosti a oslavit to. Něco řekl básník Petr Hruška, Josef Rauvolf. Monika Načeva zazpívala pár písní. Vyšlo to přímo na sobotu, slavili jsme tentýž den. To má vždy jinou sílu, než kdybychom to organizovali až o pět dní později, protože by to třeba vycházelo na pondělí.
Já jsem Kerouaka četl pozdě, až v patnácti. Jeho překladatel Petr Onufer si ho dal už ve dvanácti. Neuvěřitelné, že to napsal v padesátých letech a prý to je stále populární pro mladou generaci. Asi je to autor, který se musí začít číst zamlada. Kdy jsou lidé tvární a touží se nechat ovlivnit. Jen tehdy jsem já bral věci doopravdy vážně.
Na cestě je moje první kniha po dobrodružných knihách. Mayovky, Seaton a pak hned Kerouac. Ale jako jsem si po četbě Vinnetoua hrál na Indiány a reálně se cítil, že jsem Indián, tak jsem po přečtení Na cestě začal jezdit stopem a dostal do života takovou potřebu být hlavně na cestě, být ostražitý k dějům, k náhodám. Stopování, které jsem si přenesl do každodenního života. Být na stopu, být na stopě silných událostí. Ten pocit záškoláctví, že jsme si ve třeťáku na střední v roce devadesát šest napsali rebelsky sami omluvenky, dostopovali do Španělska, tam se vykoupali ve studeném oceánu a zase jeli tu štreku zpátky. Na cestě zapřádali hovor s mnoha divnejma řidičema, převážně hipíkama. Něco se dělo. Prostě dobrodružství.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
