Hrdinná smrt obránců Hadího ostrova je jak z Rádia Jerevan. Omyl, nebo propaganda?
Situace na bojišti se mění každým okamžikem. A ještě častěji se občas mění informace, které o situaci na bojišti přinášejí nejrůznější média. Při kontinuálním sledování zpráv z Ukrajiny se vám může snadno stát, že příběh, nad nímž jste se ráno hrozili, dojímali či propadali vzteku, bude večer pravdivý sotva z poloviny.
Oboustranná válečná propaganda, hon médií za co nejzajímavější story a snaha přinášet zprávy pokud možno v reálném čase jdou bohužel v řadě případů přímo proti zásadám zpravodajské přiměřenosti a publikování pouze ověřených informací. Propagandisté obou stran potřebují pro posílení bojové morálky i pro budování pozitivního obrazu v cizině vytvářet z vlastních vojáků hrdiny a nepřítele naopak vykreslovat jako nelidské krvežíznivé monstrum. Média jsou někdy nevědomým, jindy ochotným pomocníkem.
Ukázkovým příkladem je údajný poslední boj třinácti obránců Hadího ostrova s ruskou válečnou lodí. „Čelili zdrcující převaze, ale odmítli složit zbraně. Všichni při následném útoku ruských sil zahynuli,“ informovala o udatnosti ukrajinských vlastenců například Česká televize (ale nejspíš i všechna ostatní významnější média). Před tím než údajně podlehli mnohonásobné přesile ruského agresora, stačili ještě strážci ostrova pronést do éteru větu, která se stala jedním ze symbolů ukrajinského vzdoru: „Ruská válečná lodi, jdi do prdele.“
Příběh krásný, vpravdě epický. Z velké části ovšem neodpovídá realitě. Jak to bylo doopravdy?
Pravda je, že 24. února skutečně přijela k malému Hadímu ostrovu v Černém moři ruská válečná loď a vyzvala jeho obránce, aby se vzdali. Ti skutečně pronesli už legendární hlášku. Dál to ovšem bylo jinak. Rusové všechny obránce ostrova zajali a odvezli. Už 28. února ukrajinské námořnictvo potvrdilo, že vojáci z Hadího ostrova jsou v pořádku. A před několika dny se z ruského zajetí vrátili živí a zdraví domů na Ukrajinu, když je Rusové ze zajetí propustili výměnou za jedenáct ruských vojáků. Zpráva o tom už ovšem ve většině médií nedostala ani zdaleka takový prostor a exkluzivní umístění, jako původní příběh o „posledním boji hrstky statečných“ (pokud se vůbec dočkala zveřejnění).
Pro pochopení, jak funguje válečná propaganda a jakou roli v ní sehrávají média, by bylo hezká znát odpovědi na následující otázky:
- Byla story o neohrožených obráncích ostrova, kteří raději bojovali až do smrti, než by padli do zajetí, nechtěným důsledkem chaosu a zmatků, které válečné běsnění vždy provází?
- Nebo šlo o příběh záměrně přikrášlený ukrajinskými propagandisty, který v prvních dnech po ruské invazi pomohl vytvořit povědomí o statečném odporu přepadené země?
- Jak ověřené informace dostal prezident Volodymyr Zelenskyj před tím, než jen pár hodin po události prohlásil „všichni členové pohraniční stráže zemřeli hrdinskou smrtí“ a slíbil, že dostanou posmrtné ocenění Hrdina Ukrajiny?
- Jak – pokud vůbec – média ověřovala informace získané z oficiálních ukrajinských vládních zdrojů, nebo je bez dalšího převzala?
Bylo by samozřejmě naivní čekat, že tyto nejasnosti někdy někdo pravdivě zodpoví. I bez toho ale můžeme s jistotou prohlásit, že informaci o smrti obránců buď někdo nedostatečně ověřil a jako nedostatečně ověřenou předčasně zveřejnil, nebo ji záměrně upravil pro potřeby propagandy. A média ji ochotně rozšířila do celého světa – story byla silná, odpovídala všeobecné náladě, zdrojem byla oficiální místa a nad dalším ověřováním šlo s klidem mávnout rukou s poukazem na válečný chaos. (Aby nedošlo k mýlce – to, že přežili, automaticky nezpochybňuje odvahu obránců ostrova; z mediálního/propagandistického hlediska by byl ovšem takový příběh mnohem méně chytlavý, zajímavý.)
Příběh „posledního boje hrdinů z Hadího ostrova“ může působit jako jednotlivost. Ve skutečnosti je ale jen jednou z mnoha ukázek, jak funguje propaganda a média. Měli bychom si ho tu a tam připomenout. A při sledování zpráv z válečných oblastí myslet ještě více než jindy na to, že ne všechno, co se píše v novinách, musí být pravda. Bohužel.
