Co napadá Ondřeje Kobzu: Labutí jezero
Miluju dlouhé víkendy od pátku až do pondělí, kdy jsem na hradě sám. Teprve pak zase můžu mezi lidi a nějak ten frmol přežiju. Hojnost samoty.
V neděli, kdy asi všichni prožívali euforii z neočekávaného slunečného dne, jsem se šel se psem projít po okolí. Podle mapy vybírám cestu, kudy jsem ještě nešel, a spíš polňačky než les. Hned zkraje neprochozené cesty vidím rákos a rybník. Malý český rybníček. A v dáli labuť. Šlapací. Jak se k ní blížím, vidím u ní člověka, jak ji odvazuje. Jako by na lase držel koně. A vtom poznám kamaráda, co jsem s ním před dvěma lety dělal společné zpívání Není nutno se Zdeňkem Svěrákem. Vůbec jsem nevěděl, že u toho rybníka bydlí. Ze zahrady jde rovnou k vodě. Prý, jestli nechci svézt na labuti. Samozřejmě že to je nabídka z dětských snů. Sami na rybníce na labuti. Říkám: Kdes to, proboha, splašil? V covidové době prý potřeboval rozptýlení, náhodou šel na bazar a ten den to tam jedna paní dávala. Normálně by to stálo tak sto pade, on to koupil za dvacet. Ale takovouhle věc stejně neseženete. Vlastně by to byl skvělý podnikatelský nápad, vyrábět tyhle labutě. „A čím se živíš?“ – „Prodávám labutě.“ Začít velký podnikatelský příběh na tom, že začnete prodávat labutě. To se pak nemůže nepodařit, ne?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
