Mají Ukrajinci oči, uši, ruce a nohy? A chodí na záchod? Zprávy o uprchlících už někdy připomínají kýč
Kolik mají ukrajinští uprchlíci rukou a nohou? Chodí jako my oblečení, když jdou na procházku do parku? A dávají svým pejskům každý den nažrat? Zdají se vám tyto otázky nesmyslné? Ano, jsou schválně nesmyslné, protože odpovědi známe. Chci tím ale upozornit na to, že část politiků, médií i příspěvky na sociálních sítích nám servírují celé týdny ty samé hodně emotivní příběhy o ukrajinských běžencích v Česku. Po čase to může být kontraproduktivní, neboť to začíná připomínat kýč. A může to nakonec oslabit i velkou solidaritu, kterou se s Ukrajinou daří zatím držet.
Předně: Většina Čechů je s bojující Ukrajinou solidární. Projevuje se to na všech úrovních. Je to správné. Je nám líto ukrajinských matek a jejich dětí, které k nám utekly před hrozbami války, a mnoho lidí jim nezištně pomáhá. I to je naprosto správné. Jenže příliv statisíců nových obyvatel se sešel s nebývalou inflací, kterou cítíme při nákupech. Obrovský je růst cen energií, které připraví mnoho domácností o hodně peněz a povede to k poklesu jejich životní úrovnbě. Navíc jsou pořád v některých firmách a odvětvích cítit covidové dopady. Ne, to nejsou oddělené nádoby. Jsou to všechno příběhy, které se v Česku dnes propojují.
Méně citů, více rozumu
Vím, že některým lidem se to líbit nebude, ale vzhledem k tomu, v jaké situaci se Česká republika nachází, nastal čas, abychom přistoupili k ukrajinské krizi daleko méně emotivně, s chladnější hlavou a s jasnějšími a sofistikovanějšími představami, co dál. Jinak nás problémy převálcují. Neznamená to umenšovat pomoc Ukrajincům. Jenže abychom to vůbec mohli dělat, musíme mít silnou a ekonomicky prosperující zemi. V souvislosti s ukrajinskou uprchlickou vlnou a válkou totiž existují velmi závažné otázky a vznikají u toho problémy. Otázky si budeme muset zodpovědět a problémy budeme musit vyřešit. Netvařme se, že neexistují. Neschovávejme je za bolestivé emotivní příběhy, které už všichni známe. Podívejme se na některé rýsující se problémy:
Zákonitostí každé migrace je, že část uprchlíků už zůstane v jiném státě. Po ukrajinské válce pak nastane slučování rodin. Překlad: Přijedou k nám další lidé, tentokráte už spíše muži. Kolik je ale Česko schopno absorbovat běženců, aby jim zabezpečilo důstojné ubytování (tím nejsou tělocvičny, ani stanové tábory, ani nějaká zástavba z kontejnerů)?
Za jakých podmínek bude pro uprchlíky zajištěna kvalitní zdravotní péče? Máme kapacity i pro tělesně postižené či duševně nemocné (v tom druhém případě volné kapacity nejsou). Jak to budou zvládat pediatři? Vždyť mnoho našich nových sousedů jsou děti.
Jak se vyřeší nedostatek míst ve školách a školkách? Donekonečna je nelze nafukovat. A postavit nové by zabralo hodně času (s českým stavebním řízením je to rychle dokonce téměř nemožné).
Bude schopen stát, kraje, města a obce, řešit sociální status uprchlíků, tedy různé dávky, po delší dobu? To nebudou týdny nebo měsíce, ale roky. Jak se změní rozpočty? Bude potřeba dál upravovat zákony a zadlužovat se? Co se škrtne a co nabobtná?
Co to udělá s pracovním trhem? Ne každá maminka s malými dětmi bude schopna (a ochotna) jít do práce. Co bude pak? Bude mít taková osoba na živobytí, nebo to zůstane na státu?
Jak rozlišíme a poznáme, kolik pomoci vlastně jednotliví uprchlíci potřebují? Někteří jsou chudí a nemají v podstatě nic, další nějaké zdroje mají. Co s tím? Bude se dávat všem pořád stejně?
Kolik miliard korun dá ještě Česká republika a její občané na zbraně a humanitární pomoc pro válkou sužovanou Ukrajinu? A kolik poté na obnovu zničené země? Jak dlouho to bude trvat? Pět let? Deset let? Západ v tom nemůže Ukrajince nechat napospas agresivnímu a žravému Rusku, protože to by nakonec mělo další neblahé důsledky i pro nás.
Máme vyčlenit i nějakou pomoc Rusům, kteří se vzepřou putinovské zrůdě a budou se chtít usídlit u nás? Budeme tak velkorysí, že přijmeme i osoby z řad nepřítele, pokud to bude potřeba?
Otázek mnoho, odpovědí málo.
Slzavé ukrajinské příběhy, které pořád vidíme, působí na city. Na začátku válečné a uprchlické ukrajinské krize to bylo velmi potřebné, protože pomáhaly vyvolat solidaritu. A Češi ukázali, že jsou v tomto případě solidární naprosto mimořádným způsobem. Až je to dojemné. Pojďme už ale k praktičtějším věcem, kýčovité story problémy nevyřeší. Nic jiného nám ani nezbývá – teď jsme v tom s Ukrajinci spolu. Tady, u nás doma.
