Ani masakr civilistů v Buči nedělá ze všech Rusů démony. Viníkem je válka, ne národnost
Je svým způsobem pohodlné tvářit se, že za masakr v Buči může „tradiční neúcta k lidskému životu, která je součástí ruské národní povahy a Rusové ji mají zakódovanou ve své DNA“. Stejně jako většina zevšeobecňujících komentářů týkajících se války na Ukrajině je to ovšem lež. Nedávná historie ukazuje, že stejných zvěrstev jsou za války schopni stejně dobře třeba i Američané, Češi, o Němcích ani nemluvě.
Pavel Novotný, starosta Řeporyj za ODS, 4. 4. 2022:
"Rusko by mělo být zničeno. Bezohledně zničeno. Nebudou jiní. Nikdy se nezmění. Není to Putinem. Mají to v sobě."
Ivo Lukačovič, majitel Seznam.cz, 3. 4. 2022:
"To nejsou lidé. To jsou zířecí hordy z Asie. Lidem se akorát podobají, když je obléknete do ruských vojenských uniforem."
Jan Jetmar, novinář, odborník na komunikaci, 4. 4. 2022:
"Rusko je ztělesněním zla, vždy bylo, je a bude dokud se nerozpadne na desítky drobných států. Jenže, západ to nechápe. Nechápe Rusy. Nechápe, že civilizace pro ně nic neznamená."
Sociální sítě i komentáře v médiích jsou po víkendu plné zhnusených uplivnutí na mentalitu ruského národa, pro který údajně nemá život jedince žádný význam, a proto jsou jeho vojáci schopni vraždit spoutané civilisty a střílet do žen a dětí. Zčásti to lze pochopit, tváří v tvář zlu jde o jakýsi sebeobranný mechanismus – ti, kdo podobné výlevy šíří, se tak mimo jiné utvrzují v iluzi, že oni sami, jejich příbuzní, děti, známí, zkrátka příslušníci jejich vlastního národa by ničeho podobného nebyli schopni. Bohužel to tak není.
Nemá smysl zde popisovat jeden konkrétní příklad zvěrstev, jichž se před osmdesáti lety dopouštěli Němci. Terezín, Osvětim, Lidice… šlo by pokračovat dlouho a většina z nás má díky školní výuce dějepisu ty hrůzy v paměti. Přesto – řekl by dnes někdo, že „Němci mají genocidu v krvi“?
Jestli si během druhé světové války někdo namlouval, že Češi by nebyli nelidského chování vůči civilistům schopni, vzala tato falešná iluze za své už pár týdnů po konci válečného běsnění. V červnu 1945 se odehrál takzvaný postoloprtský masakr, při němž vojáci československé armády povraždili ve městě na severu Čech nejméně 763 civilistů čekajících pokojně na odsun do Německa. Někteří historici odhadují, že mrtvých mohly být dokonce dva až tři tisíce. Šlo o jednu z nejtragičtějších (ovšem zdaleka ne jedinou) událostí při živelných násilnostech, jichž se Češi dopouštěli na Němcích při takzvaném divokém odsunu.
A do třetice jiný válečný konflikt a další masakr civilistů. V březnu 1968 povraždili američtí vojáci až pět set vesničanů ve vietnamské vesnici My Lai. Některé oběti, mezi nimi opět i ženy a děti, byly před smrtí znásilněny, zbity, mučeny nebo pobodány a jejich těla byla vojáky znetvořena. Masová vražda vesničanů byla nejostudnějším excesem Američanů během války ve Vietnamu.
(Bez zajímavosti není ani to, jak se s viníky popisovaných zvěrstev vypořádala světská spravedlnost. Zatímco němečtí strůjci druhé světové války měli svůj norimberský proces a ještě dnes se občas objeví zprávy o soudech s posledními žijícími zločinci z koncentračních táborů, za postoloprtský masakr nebyl nikdy nikdo souzen. Vyvraždění vietnamské vesnice My Lai sice přivedlo před soud přes dvacet amerických vojáků, ale nakonec byl odsouzen jen jeden z nich a od soudu odešel s trestem tři a půl roku domácího vězení.)
Ani jeden z popisovaných případů nemění nic na tom, že povraždění stovek civilistů v Buči je jednoznačně zločinné, odporné, mimo chápání lidí žijících v míru a v civilizované společnosti. Naopak každý zmíněný případ je ovšem i sám o sobě nepochybným důkazem toho, že páchání válečných zvěrstev není ruskou specialitou a nelze o něm mluvit jako o součásti jakési kolektivní národní povahy. Stejně jako nelze svést masové vraždění civilistů na „národní geny“ u Němců, Čechů či Američanů, není to možné ani u Rusů.
Za každý zločinný akt je vždy zodpovědný člověk, který se ho dopustil. To platí za války i v míru. Válka s sebou ovšem nese to, že špatní lidé mají více příležitostí páchat zlo. A i v lidech, kteří by nejspíš v míru žili spořádaným životem, může válečné běsnění probudit démony a pomoci zlu zvítězit nad dobrem (doporučená četba například Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid). Velká část odpovědnosti za válečné zločiny proto padá kromě jejich přímých aktérů i na vůdce, kteří válku začali. Rozhodně ale nedělá viníky ze všech příslušníků daného národa. Platí to pro Rusy stejně jako pro Němce, Američany nebo třeba Čechy.
