Jefim Fištejn: Na západní frontě neklid
V souvislosti s genocidní válkou Ruska na Ukrajině zazněly v Česku hlasy beznadějně včerejších politiků, že jejím vedlejším účinkem bude nejspíš posílení pokrokářských a levicově liberálních trendů na Západě. Tito intelektuální zpozdilci chtějí vidět Putinovu chybu nikoli v dlouho nevídaných zvěrstvech, nikoli v pošlapání všech známých norem mezinárodního práva, nýbrž hlavně v tom, že přihrává argumenty, a tím upevňuje pozice těchto úpadkových sil, zejména v Evropské unii. Takový závěr je zgruntu falešný, neboť je v rozporu se žitou skutečností. Dokazují to změny v mezinárodních pozicích dvou členů EU – Maďarska a Polska.
Tyto země vypadaly donedávna takřka jako jednovaječná dvojčata. Hlavní pracovní náplní bruselských centrál se zdálo být rutinní bičování Varšavy a Budapešti při jakékoli vhodné příležitosti a z jakýchkoli důvodů, ať už jsou to „tradiční rodinné hodnoty“ nebo domnělé útoky na nezávislost soudů či na svobodný tisk. Probíhající válečný konflikt na Ukrajině změnil poměr sil v Evropě jakoby mávnutím kouzelného proutku. Řada okolností zpřeházela siločáry uvnitř pomyslného trojúhelníku Brusel–Varšava–Budapešť.
Nejviditelnější změna spočívá v tom, že právě Varšava se stala neoddiskutovatelným tahounem evropské podpory Ukrajině. Opačné přístupy dvou zemí ke konfliktu znamenají, že jakékoli politické spojenectví mezi polským Právem a spravedlností a maďarským Fideszem je nadále prakticky vyloučené. Varšava se z evropského štvance proměnila v přiznaného vůdce celého uskupení a stala se v podstatě jakýmsi ztělesněním nového evropského ducha a ten věru není levicově liberálním ani pokrokářským. Tytam jsou spory mezi Polskem a evropskými institucemi o porušování práv menšin nejrůznějších pohlavních orientací, o vadách environmentálního zákonodárství či o nesprávných rozpočtových pravidlech.
Žádný z těchto „hodnotových“ sporů nebyl urovnán, ale všechny rázem ztratily důležitost na pozadí tragické válečné reality, jež náhle vyjevila, co je a co není z hlediska lidské existence důležité. Jak to výstižně formuloval jeden bruselský potentát, „problémy zůstaly, jenže náš pohled na ně se změnil v opak“. Polsko, které vlídně přijalo dva a půl milionu ukrajinských uprchlíků, se náhle stalo pravým vzorem humanismu, k němuž „uvědomělé“ společnosti Západu pohříchu mají hodně daleko. Tato země se stala hlavním dopravním a humanitárním uzlem pro dodávky vojenských a civilních nákladů na Ukrajinu a zároveň hlavním advokátem Kyjeva v otázkách evropské integrace a protiruských sankcí. Ještě nedávno ochota polské vlády rozmístit na svém území americké jaderné zbraně by byla vnímaná jako hrubě „protievropská“, nyní je brána jako svrchovaně prozápadní. Jednoznačným výrazem tohoto nového trendu se stala skutečnost, že po bruselském summitu NATO americký prezident nenavštívil ani Paříž, ani Berlín, nýbrž Varšavu.
Zatímco Polsko v této politické hře prudce bodovalo, Maďarsko ztrácelo svou snahou zachovávat rovnovážný postoj vůči Bruselu a Moskvě. Skutečnost, že Maďarsko nevetovalo žádný ze čtyř sankčních balíků, podpořilo celkovou strategii EU a přijalo se skřípěním zubů značné množství ukrajinských uprchlíků, byla pociťována jako úlitba bohům a z hlediska image byla zatlačena do pozadí faktem, že Budapešť neumožnila zbrojní dodávky Ukrajině přes své území a v reálu se nepřipojila k žádným ekonomickým či energetickým sankcím proti Moskvě. Nikdo v Evropě za to nepočastoval Maďarsko tak šťavnatými nadávkami jako právě Polsko. Za všechno mluví skutečnost, že společné zasedání Visegrádské skupiny v Budapešti bylo zrušeno až poté, co se ho odmítl zúčastnit polský ministr obrany.
Tento radikální polský postoj fakticky dělá kříž nad snahou řady populistických evropských uskupení vytvořit na půdorysu Evropské lidové strany jakousi proputinovskou platformu. Právo a spravedlnost dala najevo, že nehodlá skočit do jedné postele s Putinovými evropskými kámoši.
Většina evropských úředníků má nyní za to, že Brusel nebude mít střeva jakkoli trestat Varšavu za staré hříchy. Nikdo si neumí představit, že by Polsko dostalo jakkoli zkrácený podíl z evropských rozpočtových fondů na základě předválečných protismyslných rozhodnutí. Polsko se nyní stává naprosto klíčovým hráčem celé Unie a do značné míry bude určovat další směřování celého spolku a nově seřazovat jeho hodnotové priority.
Není dokonce vyloučeno, že se Maďarsko sveze na vlně přehodnocení starých představ díky nové polské dominanci. Jedno je jasné: pro Unii nastal čas radikálního přehodnocení své politiky a je sotva představitelné, že by to byl trend na posílení její pokrokářské zbloudilosti.
