Jan Studnička: České Velikonoce jsou parádní námět pro horor
Folk horor zní jako něco, čím označíte vašeho kamaráda, který se snaží hrát u táboráku Stánky, přestože držel kytaru naposledy v šestnácti letech. Ale ve skutečnosti je to stále populárnější žánr hororů. A jeho budoucnost dost možná leží v Česku. Konkrétně v českých Velikonocích.
Ve světě hororu existuje jistý subžánr. Intelektuálové jako já, intelektuálové, kteří berou sebe i filmy, co sledují, a knihy, co čtou, příliš vážně, mu říkají folk horor. Folk horor nemá pořád ustálenou definici, což je pro kavárnické fanoušky hororu obzvlášť super, protože můžeme cucat espresso tonic celé odpoledne a hádat se o tom, jestli Blair Witch je nebo není folk horor. Je. A když si na mě někdy uděláte dvě tři hoďky, vysvětlím vám proč. Ale to teď není důležité.
Nejčastěji se tenhle subžánr definuje zpětně podle filmů, jejichž autoři neměli nejmenší tušení, že vytvářejí prototypy. Witchfinder General (1968), Blood on Satan’s Claw (1971), Wicker Man (1973) jsou považovány za svatou trojici tohoto typu hororu. Dnes už samozřejmě tyhle díla vznikají vědomě s předem daným úmyslem. Filmy jako VVitch (2015) nebo Midsommar (2019), knihy jako Rituál od Adama Nevilla (2011), hudební alba jako Black Goat of the Woods z roku 2009…
Všechna tahle díla spojuje několik společných prvků. Je to strach. Strach z krajiny a jejího absurdního stáří. Z toho, co se skrývá v lese. Strach z toho, co tu bylo před námi. Strach z našich předků, z toho, co za zrůdnosti máme zakódované nejenom v genech reálných, ale i v těch kulturních. Strach z tradic, strach z toho, že celá naše civilizace stojí na nejistých základech a z toho, že uctívání slunovratu je jenom jedno dvě kulturní škobrtnutí daleko. Posvátná hrůza z toho, že tekoucí voda, letadla, lety do vesmíru, antibiotika a Netflix jsou jenom krátká iluze vykouzlená tím, že jsme se předávkovali civilizací a dřív nebo později se budeme muset probudit do reality.
A někde úplně vespod, primálně, je to strach z lidí. Z těch lidí, co nezapomněli podřezávat jehňata na jarní rovnodennost a když na to přijde, tak vás stáhnou z kůže a pověsí na posvátný dub, protože tak se to vždycky dělávalo a dělat bude. Taky proto, že si to žádá lesní bůh hojnosti, který vám v poledne přijde ze zkrvavených úst vysát duši. A my můžeme jen společně sedět a modlit se, že je lesní bůh hojnosti jenom metafora.
Nemůžu se na tyhle filmy dostatečně vynadívat a když dostanu do drápů podobnou knížku, tak jí vdechnu. A to je důvod, proč zbožňuju a nenávidím české Velikonoce.
Pomlázky, baby
Mnoho bylo už napsáno o tom, jak nepříjemné a ponižující pro řadu žen tyhle svátky jsou. To, že jsou od útlého věku nuceny vystrčit prdel na hromadu ožralých rodinných příslušníků, usmívat se a ještě k tomu dopředu barvit vejce je prostě bizarní. Není divu, že takové množství žen v dospělosti na Velikonoční pondělí zamkne dveře, dá si zmrzlinu a víno a čumí na Netflix. Ostatně já to dělám taky tak, už proto, že mi od samého dětství bylo celé to ritualizované šlehání tak nějak trapné. Cítil jsem se u toho stejně, jako když vám celá místnost zpívá “Hodně štěstí zdraví!” tak pomalým tempem, až máte strach, že se to potáhne do příští oslavy a oni jen plynule navážou.
Chcete mluvit o kulturních válkách jedenadvacátého století? Tak o Velikonoce se minimálně v Česku vede taková studená občanská kulturní válka už nějakou dobu. A není divu - Velikonoce jsou pro nás mimořádně zajímavý svátek. Totiž oproti tomu, co si rádi myslíme, Česko není zdaleka tak ateistické, jak tvrdí. Dvě třetiny lidí sice říká, že “nevěří v Boha”, ale pouhá čtvrtina našich spoluobčanů se identifikuje slovem “ateista”. Máte tu hromady lidí, co věří v moc krystalů a horoskopů, a pak ještě větší skupinu lidí, která “věří v něco”. Ale když hrozí imigrační vlna z muslimských zemí, začneme křičet, že jsme země postavená na křesťanských základech.
A teď do toho přimíchejte svátek, který je sice nejvýznamnější slavností křesťanského světa, ale my ho z nějakého důvodu slavíme tak pohansky, jak to jen jde. Trháme konkrétní rostliny, malujeme folklórní motivy na vejce, pleteme obřadní proutí a šleháme s ním děvčice přes boky jako oslavu života a zrození. A navíc s takovou intenzitou, že když to vidí cizinci, křičí: “Holy fucking Christ!”
Víte, folk horror je často spojovaný s Anglií nebo britskými ostrovy obecně. Celkem logicky, je to kulturně extrémně mocná země, před příchodem křesťanství tam byli keltští pohané, potom Římané… protože ani to nebylo dost, nejdřív je obtěžovali vikingové z východu a nakonec je Seveřani dobyli přes Francii. Anglie je technicky vzato pro folk horor naprosto ideální. Ale já si troufnu říct, že kdybyste pustili Bena Wheatleyho, britského režiséra, který se na moderní folk horor tak trochu specializuje, na Velikonoční pondělí do náhodné české vsi, tak by mu praskla hlava.
Jako žánr se folk horor ptá, jestli jsou pohanské tradice nebezpečné. A pokud ano, jestli se jich vůbec dá zbavit? A jak dopadne střet moderní městské kultury s takovými tradicemi? Jak obstojí civilizace proti každoročnímu rituálu vítání jara? A my, Češi, se přesně na to samé ptáme jako kolovrátek každý duben. Angličané možná folk horor vymysleli, ale my ho žijeme. Jen u toho neteče tolik krve.
Náhodou. Není totiž tak těžké si představit film, kde vysokoškolský profesor z Karlovky, kulturní antropolog dejme tomu, jede se svými studenty na zapadlou moravskou vesničku zkoumat velikonoční zvyky a všechno jde od desíti k pěti. Dokonce už slyším v traileru děti odříkávat strašidelně tichým hlasem “Hody hody doprovody”. (Pokud tenhle článek čte někdo z Blumhouse Production nebo i jenom ze Státního fondu kinematografie, napište mi.)
Zkrátka, české Velikonoce dost možná jednou odpoví na otázky, které si klade celý jeden stále populárnější filmový subžánr. Takže pokud vás tyhle filmy fascinují tak jako mě, nejspíš by vás měly fascinovat i Velikonoce. A pokud ještě nejste fanoušci, koukněte do galerie, mám tam pro vás pár tipů na folkhororové filmy. Stejně budete na velikonoční pondělí zamčeny doma čumět na Netflix, dámy.
