Žijeme nad poměry, šetřete benzinem, vzkazuje lidem vláda a dokonale umetá cestu Babišovi
Současná vláda dostala zemi v těžkém stavu. Jedna krize se prolíná s druhou a vedení země s některými problémy nemůže rychle mnoho udělat. Základ a minimum pro úspěch v takové době je ale empatická komunikace a sebereflexe vládních politiků. Zatím ale od lídrů koaličních stran často zaznívá od reality odtržené a paternalistické poučování.
Lidé, kteří loni volili strany nové vlády, volili i konec žití na dluh, který obě předvolební koalice plánovaly. Jde převážně o středopravé voliče, kteří od vlády čekají spíš udržitelné, a koncepční vedení státu, než přerozdělování a nárazové „dárečky“ ze státního rozpočtu, ačkoli i ty jsou v repertoáru například ODS (viz zrušení superhrubé mzdy).
Teď však vznikla mimořádná situace, ve které výrazně chudne i střední třída, o kterou se podpora vládních stran opírá. Je čím dál více lidí, kteří budou potřebovat pomoc státu. Už několik let je zhruba desetina obyvatel Česka v exekuci, zhruba stejný podíl je v příjmové chudobě. A nevypadá to, že by stát byl dvakrát připravený jim efektivně pomáhat.
Renesance institucí
Už před pandemií a energetickou krizí pobírala například příspěvky na bydlení jen asi čtvrtina z těch, kdo na ně mají nárok. O příspěvek na úhradu energií museli klienti zkrachovalých firem žádat ve složitých pětistránkových formulářích. Proto z téměř milionu lidí, kteří skončili u dodavatelů poslední instance, požádalo o příspěvek od ledna do dubna jen 40 tisíc.
V této situaci vláda usiluje o znovuvybudování podpory institucí, které mají společnost držet pohromadě, pomáhat těm, kdo to potřebují, a řešit krizové situace. Premiér Fiala zatím vystupuje profesionálně. Na kongresu ODS v projevu upozornil své spolustraníky na to, že pravicové strany dostaly další příležitost hlavně proto, že jejich voliči už chtěli konec Babišovy vlády. „ODS si už nemůže dovolit svoje voliče zklamat. Musíme si přiznat, že mnozí nás volili nikoliv proto, že by nás milovali a bezezbytku nám věřili. Volili nás proto, že jsme jim přišli jako v tu chvíli nejmenší zlo. Nejmenší zlo z těch, kterým Česká republika v posledních letech čelí. Prostě si řekli, že zavřou oči a ještě jednou to s námi zkusí. To musíme mít na paměti,“ vyzval kolegy k sebereflexi.
Nadto doplnil ještě jednu zajímavou formulaci, kterou si může brát k srdci i zbytek vládní sestavy: „Problémy na ulici malého města vypadají úplně jinak než z oken malostranských kanceláří. To je memento, kterého si musíme být vědomi právě teď, když se v těch kancelářích znovu zabydlujeme.“ V tom můžeme každému politikovi držet palce.
Žije si Česko nad poměry?
Potíž je v tom, že další dva lídři koalice Spolu se mnohdy vyjadřují opačně. Předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová v této situaci nejprve v diskuzi na CNN Prima News řekla, že vláda se nemá o lidi starat. Později se v rozhovoru pro Právo vyjádřila tak, že si už (ve smyslu výdajů státu) nemůžeme žít nad poměry.
To je samozřejmě jako ideové východisko přijatelný, tradičně pravicový postoj, odhlédneme-li od rovnostářské fráze „nad poměry“. Nezazněl však v akademické debatě o politických ideologiích, ale v debatě vládnoucích politiků o bezprecedentní krizi, v níž velká část obyvatel této země výrazně zchudne. Zazněl v tuto politickou situaci, krátce poté, co Pekarová na náklady daňových poplatníků cestovala na veletrh Expo do Dubaje.
Není divu, že agilní a populistická opozice v podobě ANO a SPD tyto výroky opakuje do omrzení, pro jejich voliče znějí nejvíce pohrdavě. Strany vládní koalice však také volí lidé, o které se stát skutečně „stará“, ať už důchodci nebo státní zaměstnanci, z nich obzvlášť učitelé. To, že Babišova vláda pro řešení strukturálních problémů téměř nic neudělala, v celkovém dojmu zapadá mimo pozornost.
V podobném duchu se v minulém týdnu vyjádřil šéf lidovců Jurečka. V rozhovoru na Aktuálně.cz reagoval na fakt, že mnoha lidem se skokově zvyšují výdaje, takto: „Dovolte mi jednu poznámku. Na situaci naší rodiny vidím, že se sice nedá uspořit tolik peněz, kolik bere vysoká inflace, ale rodina je schopna na různých věcech šetřit. Vezměme si pohonné hmoty. Neříkám, že máme lidem radit: Jezděte místo 130 jen 110kilometrovou rychlostí. Ale každý, kdo někdy řídil auto, ví, že se tím dá uspořit 10 až 15 procent spotřeby,“ říká ministr práce a sociálních věcí. „Já vím, že veřejnost od politiků nechce slyšet, aby se uskromnila. Ale i takové uskromnění může pomoci,“ dodal ještě vicepremiér, pod jehož resortem již odbory Úřadu práce vyhlašují stávkovou pohotovost.
Jurečka vlastně poslední větou vystihl podstatu problému vládní komunikace. Lidé nejenže povětšinou nechtějí od politiků slyšet, že musí šetřit, nežádají od nich jakékoli rady. Pokud v diskuzi o řešení inflace a energetické krize politici vzkazují lidem, aby se sami uskromnili, jde hlavně o odvádění pozornosti od toho podstatného – co konkrétního oni dělali, dělají a hodlají pro zemi v krizi udělat. Pokud odpovědí na tuto otázku je ve zkratce „ať si každý pomůže sám“, v překladu to znamená, že vláda vlastní cestu z krize nemá. Alespoň zatím.
